Doktor Rudolf Zvolánek dostal od prezidenta medaili Za hrdinství. Protáhl se za mužem uvězněným v drtičce na plasty, uřízl mu zraněnou ruku a umožnil tak, aby byl vytažen. Muž teď žije (více najdete zde).
V roli doktora Zvolánka se ocitá Petr Nečas opakovaně. Zachraňuje vládu, která se dostala do pasti. S tím rozdílem, že za to nedostane medaili, ale kabát z ostudy, neřeže cizí údy, ale své vlastní - a vládu stejně nezachrání. Úterní odklad zásadních hlasování o důchodové reformě, církevních restitucích a zvyšování daní až po kongresu ODS už není taktický tah. Je to zoufalý pokus zabránit zaříkáváním, aby se nepřetrhl tenký vlásek, na kterém visí kovadlina. Představa, že by premiér dokázal na nadcházejícím sjezdu svou stranu stmelit, je totiž více než fantastická. Spíše by Nečas uspěl jako misionář v černé Africe než jako hlasatel slušnosti, věrnosti a poctivosti uvnitř rodné ODS.
Poslední krize
Vláda "padala" už několikrát. Zprvu to bylo zejména kvůli podivnému slepenci zvanému Věci veřejné, na který už každý zapomněl. Když se ukázalo, že Vít Bárta je nedůvěryhodný politik stejně jako většina jeho stoupenců, dělal Nečas vše pro to, aby s nimi nějak mohl vládnout.
Rebelující poslanci ODS (zleva Marek Šnajdr, Petr Tluchoř, Radim Fiala, Ivan Fuksa, Jan Florián) se po debaklu strany v krajských volbách cítí silnější a stupňují své požadavky. Cíl? Sesadit předsedu ODS Petra Nečase.
Petr Tluchoř, hlava dnešních vzbouřenců, se na vlastní pěst pokusil odloupnout z Věcí veřejných nějaké racionální jádro, které by podpořilo vládu. S politickým umem sobě vlastním si jako parťačku k tomuto dobrodružství vybral "blonďatou bestii" Kristýnu Kočí. Dopadlo to tak, jak dopadnout muselo, když Kočí s Tluchořem pikle kují.
Pro Nečase to byla vhodná záminka, jak se příliš vlezlého předsedy poslaneckého klubu zbavit. Ten má ale na křivdy paměť jako slon. Rozhodl se, že se pomstí.
Vláda prošla i dalšími krizemi a pokusy o odvolání. Po trapném procesu, v němž byl odsouzen Vít Bárta za úplatkářství, Nečas konečně pochopil to, co většina soudných lidí dávno před ním, a sice že s VV se vládnout nedá. Podnikl to, co Tluchoř, jenže na vyšší úrovni a s chytřejší spojenkyní. Po rozštěpení VV mu zůstala křehká, ale pořád ještě většina k prosazení umírněných a dle všeho rozumných úsporných reforem.
Pokaždé z pomyslné drtičky na plasty vylezl. Teď však už nemůže. Vzpoura uvnitř ODS je bezprecedentní. Takzvaní rebelové jsou bezpáteřní političtí zrádci, kteří popřeli to, co už jednou schválili. Ničí tvář a důvěryhodnost vlastní strany (ať už si o ní my nestraníci myslíme cokoli). Jejich záminka je víc než slabá, prostředky víc než nekalé.
Pokud si Petr Nečas myslí, že na stranickém sjezdu může zpátky získat autoritu, je to politicky nesmyslné. ODS se za něj může postavit, ba v nejlepším případě může zrádce odsoudit. Jenže po drtivě prohraných volbách je to nepravděpodobné. Ale i kdyby se to nakrásně stalo, proč by se mělo mínění vzbouřenců měnit? A opravdu má takto oslabená vláda morální právo prosadit silou jednoho hlasu zákony, o které se vede bouřlivá pře? Pokud ano, mají pak socialisté právo je na první schůzi Sněmovny, až ji ovládnou, změnit.
Ne, z této drtičky se Nečas nedostane, i kdyby si život na chvíli prodloužil.
Modrý Afghánistán
Kde je ODS, strana, která chtěla prosazovat svobodu, férovou soutěž a moderní kapitalismus? Možná ulehla do hrobu už s mrtvým sponzorem Lájosem Bácsem. Finanční skandál s falešnými sponzory vedl k rozpadu strany a pádu Klausovy vlády už v roce 1997. Ale strana se pod Topolánkem zvetila a v roce 2006 získala historicky rekordní počet voličů. Zároveň se však už na kongresech hodně mluvilo o takzvaných velrybářích, tedy vůdcích, kteří nakupují "mrtvé duše", a kmotrech, mocných podnikatelích, kteří ovládají místní a regionální sdružení strany.
Zdá se, že to je skutečná podstata ODS. Nejasný pojem pravicovosti se ztratil v desítkách kompromisů s převážně levicovým českým prostředím. Ve straně se vede válka všech proti všem, podobně jako v Afghánistánu. Skutečnými pány jsou kmenoví náčelníci a kábulský prezident, tedy Nečas, je jejich rukojmí. V Afghánistánu tato nesmyslná, ba idiotská válka ničí zemi. Tady zničila a rozežrala stranu. Petr Nečas a několik dalších se pokusili po Topolánkově pádu otočit kormidlem.
Pozdě. Titanic je Titanic. Ledovec je příliš blízko a záchranných člunů málo.
Pro milovníka politických zápletek bude zajímavé sledovat zákulisní jednání před a po sjezdu ODS. Pro většinu občanů je to ale nesrozumitelná žabomyší válka. Politici hrají hru a hrají ji obvykle až do hořkého konce. Tak hrál Mirek Topolánek, a nebyl hráčem špatným. Petr Nečas ho nyní následuje. Podobně, jako když čelil šílenství VV, měl by se zachovat i teď, když čelí rozkladu a zradě uvnitř vlastní strany. Odstoupit není někdy hanba, ale výhra.
