Osmi ostrými starty, takzvanými Alpha-Scramble, čeští letci vyrovnali počet zásahů, které nasbírali při své poslední zahraniční misi v Pobaltí před třemi lety. A to mají za sebou teprve polovinu doby, po kterou mají vzdušný prostor nad Litvou, Lotyšskem a Estonskem chránit.
Fotografie    |
"Ve většině případů se jednalo 'pouze' o dopravní letouny ozbrojených sil Ruské federace," konstatoval zástupce velitele české jednotky v Litvě David Schreier. Ačkoliv detaily jednotlivých misí zatím nemohou letci prozradit, stejně jako v minulosti jde o ruské vojenské letouny, které se dostanou do vzdušného prostoru Pobaltí a nedodržují pravidla pro lety na civilních trasách.
Rusové celkem pravidelně při letech do své enklávy Kaliningradu nebo zpět do Ruska nedodržují letové plány, odkloní se z trasy a často létají bez zapnutého "odpovídače". Zařízení umožňuje automatickou identifikaci letadla ve vzdušném prostoru pro potřeby řízení letového provozu a poskytuje základní údaje o letadle včetně kódu letu nebo výšce.
Čeští tygři v PobaltíNebe nad Litvou, Lotyšskem a Estonskem začali čeští letci z 211. tygří letky z Čáslavi se čtveřicí nadzvukových letounů Jas-39 Gripen chránit 1. září. Službu na čtyři měsíce převzali od Polska. Trojlístek pobaltských zemí nemá vlastní stíhací letectvo a tak se členské státy NATO v jejich ochraně střídají v rámci takzvaného "Air Policingu". Český kontingent čítá 64 vojáků. Na litevské základně Šiauliai budou působit do konce roku, kdy je vystřídají Dánové. Čtveřice českých gripenů je kromě palubního kanónu vyzbrojena střelami Sidewinder. U ruského Kaliningradu a běloruských hranic pro piloty platí takzvané nárazníkové pásmo. Letci musí dodržovat vzdálenost 15 kilometrů k hranici a to samé se očekává od ruských a běloruských letounů. Piloti smějí zasahovat jen proti vojenským cílům, nemají mandát k zásahu proti takzvanému "renegátovi", tedy například unesenému civilnímu letadlu. Kdyby se v tak Pobaltí stalo něco podobného jako 11. září v Americe, mohou to ze vzduchu pouze monitorovat. Běžná asistence civilním strojům v nouzi však součástí mandátu je. Týká se případů, kdy například dopravní letoun bude mít nějakou technickou závadu nebo ztratí spojení. |
Středisko řízení letového provozu proto takové letouny bez identifikace označuje za neznámý cíl. Čeští stíhači pak musejí k takovému stroji okamžitě odstartovat, najít ho a identifikovat. Nikdo totiž nemůže předem vědět, o jaký letoun jde a jaké jsou úmysly posádky.
Ačkoliv letci sami odmítají spekulace, že jde ze strany Ruska vyloženě o provokace, frekvence startů hotovostních strojů je v poslední době vysoká a Rusové velmi dobře vědí, kdo zrovna trojlístek pobaltských republik chrání. Poprvé museli Češi s gripeny do vzduchu kvůli ruskému letounu nad Estonskem už 5. září. Tedy pouhých pět dní poté, co ochranu Pobaltí převzali od svých polských kolegů.
"Nedá se říct, že by frekvence našich ostrých zásahů byla neúměrná úsilí našich spojenců. V posledních dvou letech se jedná o trvalý nárůst intenzity letů, při kterých letouny Ruské federace nedodržují ve všech parametrech pravidla pro lety po civilních tratích," uvedl Schreier.
Jak probíhá ostrý vzlet
Jeho kolega a jeden z pilotů Vladimír Málek slouží doma v pohotovostním systému NATO už takřka rok. Za tu dobu ještě neměl ani jeden ostrý vzlet. "Tady už dvě alfy," řekl Málek. V obou případech byl "dvojka", tedy v pozici, kdy může kdykoliv zasáhnout a chránit svého velitele v prvním letounu.
Při ostrém vzletu se mohou využít všechny vlastnosti letounu, to znamená i nadzvuková rychlost. Pokud se nachází letadlo, proti kterému je zasahováno, v mezinárodních vodách poblíž letiště vzletu hotovostních strojů, může trvat let k cíli přibližně 5 až 10 minut od vzletu. Nezřídka se hotovost aktivuje i ve větších vzdálenostech. Pak letí stíhači proti směru letu cíle, kdy se k němu dostanou za 10 až 20 minut letu.
Ke sledovanému letadlu se létá ze zadní polosféry. Je to standard všude na světě bez ohledu na typ letadla (i na civilní dopravní stroje). Důvodem je bezpečné přiblížení bez ohrožení všech zúčastněných letadel.
Stíhači se musí přiblížit na takovou vzdálenost, aby mohli provést vizuální identifikaci letadla, popřípadě zjistili, zda pilot sledovaného letadla nesignalizuje něco ze svého kokpitu. Vzdálenost se tedy pohybuje od 25 do 500 metrů (rozhoduje velikost letadla, typ, civilní nebo vojenská příslušnost, dohlednost, úkol apod.). Žádné "dramatické" manévry se nedělají.
