Sedmadvacetiletá lékařka se v srpnu vydala do Mongolska, aby monitorovala provoz mobilních ordinací. To jsou vlastně staré ruské vozy UAZ, které Češi vybavili diagnostickými přístroji a předali je místním doktorům. Ti se v terénní dodávce vydávají ošetřovat pastevce žijící daleko od civilizace.
Jitka BolchováPo studiích medicíny a mezinárodních vztahů nastoupila v pražské Nemocnici Na Bulovce, kvůli zájmu o rozvojové země strávila půl roku v Berlíně, kde díky stipendiu Nadace Zdeňka Bakaly studovala tropickou medicínu. Po návratu z Německa dostala nabídku z organizace Člověk v tísni na monitorování projektu mobilních ordinací v Mongolsku. Člověk v tísni díky penězům České rozvojové agentury v minulých dvou letech předal mongolským lékařům čtyři pojízdné kliniky. Odolné stroje z ruského Uljanovska křižují ajmagy Uvurchangaj, Archangaj, Zavchan a Bajanchongor a příští rok vyjedou další dva do krajů Chovsgul a Umnogov. Nákup a vybavení jedné mobilní kliniky vyjde přibližně na 800 tisíc korun. Za měsíc najezdí přibližně 600 kilometrů a její posádka za tu dobu ošetří asi 600 pacientů (o projektu čtěte více zde). |
"Na cestě jsme někdy strávili i patnáct či dvacet hodin," popisuje kodrcání po prašných cestách Bolchová. "Někteří lékaři si mysleli, že jsem kožař nebo alergolog, který jim bude pomáhat s vyšetřováním pacientů. Mým úkolem však bylo především prohlédnout si, jak český projekt funguje v praxi a doporučit, co by se dalo v projektu dělat lépe," vysvětluje náplň své práce Bolchová.
S místními lékaři byla domluvená, že pokud narazí na nějakou exotickou chorobu, pacienta si sama vyšetří. "Hrozně jsem se těšila na mor, ale přestože byla morová sezóna, tak jsme na žádný případ nenarazili. Většinu diagnóz tvořily civilizační choroby jako je hypertenze, cukrovka, obezita nebo zažívací potíže," popisuje běžný chorobopis pastevců.
Nebyla to její první návštěva Mongolska, cestovala zde již před čtyřmi roky. "Byla jsem ráda, že to je bezpečná země. Hodně mých kolegů jezdí po Africe, po zemích trpících občanskými válkami, ale v Mongolsku vám žádné nebezpečí nehrozí a navíc se nemusíte bát malárie," vyjmenovává argumenty, kterými před odjezdem chlácholila své blízké.
Riziko ovšem představuje alkohol, protože Mongolové kvůli dlouholetému ruskému vlivu nemírně holdují vodce a když se opijí, je lepší se jim vyhnout. "Několik pitek v jurtě jsem zažila, ale žádné větší problémy jsme neměli. Pouze náš řidič se před cestou několikrát opil a já si myslela, že už do auta nenastoupím. Jenže člověku nic jiného nezbude, tak jede dál," říká Bolchová.
Nejvíc ji zaskočila mongolská kuchyně. "Po své minulé cestě jsem si říkala, že vyžiju z búzů a cujvanu, které servíruje každá restaurace," vzpomíná na mongolské pelmeně a nudle s masem a zeleninou. Pak však zjistila, že se bude stravovat převážně v jurtách, jejichž obyvatelé každého hosta uctí vařeným skopovým.
"Měli jsme ho k snídani, obědu i večeři. Jsem rozený masožravec, ale tohle není libové masíčko z žebírek, ale tuk a lůj a neskutečně to páchne. Ke konci se mi o zelenině i zdálo," popisuje gastronomické peklo Bolchová. "Když jsme dostali brambory, v představách jsem z toho žila ještě týden. A největší svátek pro mě byl, když jsem dostala mandarinku," dodává.
Pozorování ničeho
Energii na náročné přesuny čerpala hlavně ze slaného čaje s mlékem. A nepohrdla ani ajrakem, zkvašeným kobylím mlékem, které už řadu cestovatelů přikovalo k latríně. "Chutnal mi, ale šetřila jsem s ním. Když jsme byli v Gobi, tak jsem ho pouze ochutnala. Náš překladatel mě varoval, že v tamním ajraku jsou bakterie, které mohou způsobit průjmy," říká Bolchová.
Největší zkouška přišla až na závěr pětitýdenního pobytu mezi mongolskými pastevci. Na jedné slavnosti ji vybídli, aby vypila "na ex" víc jak čtvrt litru nermelu, slabé vodky z kravského mléka. "Je to ta nejodpornější věc, kterou jsem kdy pila. Okamžitě jsem zmodrala, společenské faux-pas se naštěstí nekonalo, ale zle mi bylo ještě v letadle do Prahy," líčí krušný zážitek.
Největším zážitkem pro ní byla tamní příroda a nezměrná step. "Nejsem člověk, který by se zabýval meditací, ale tahle příroda k tomu přímo vybízí. Nikdy jsem nestrávila tak dlouhou dobu pozorováním ničeho," vzpomíná mladá doktorka, která za studií objela velký kus Asie a Afriky.
V zemích třetího světa chce pomáhat i v budoucnosti."Preferovala bych kratší výjezdy, například pokud někde udeří zemětřesení nebo propukne epidemie cholery. Nedokážu si představit, že bych odjela někam na rok a půl. Návrat do evropské reality a opětovné navazování vztahů s přáteli a příbuznými je pak velice obtížný," přemítá Bolchová.
