Jak je možné dostat se do Sýrie?
Oficiálně je Sýrie zavřená pro každou jinou národnost než Syřany. Cizinci mohou vstoupit pouze na základě víz, jejichž obdržení je téměř nemožné, někdo na ně čeká třeba už rok. Legálně se tak do země dostat téměř nejde.
Jsou ovšem další cesty, bohužel nelegální. To platí i pro Syřany, kteří se snaží dostat ven. Osmdesát devadesát procent z nich nemá pas ani jiný doklad, takže nemůžou přejít přes oficiální přechod. Přechází proto na dalších místech, v noci přes kopce. Takových je ale spíše méně, většina čeká na stanovištích příhraniční policie.
Přítomnost nevládních organizací v Turecku sice není legální, ale tamní úřady je tolerují. Turecko oficiálně neuznalo, že by nezvládalo uprchlickou krizi, takže registraci nevládních organizací ani vládní pomoc nepovoluje. Těch několik málo přítomných je tak nelegálně na turecké straně hranic a taktéž využívají hlavně přechody poblíž základen hraniční policie.
Já sama jsem to zkoušela nejdříve normální cestou s pasem, což ale přirozeně nevyšlo. Kvůli eskalující uprchlické krizi byly zavřené i přechody, kde hlídkuje policie. Takže mi zbyla jediná cesta, být propašovaná do Sýrie spolu se syrskými doktory, které Člověk v tísni podporuje. Ti jsou v Turecku taktéž nelegálně, ale celníci je tolerují. Zásobují odtud své polní nemocnice a kliniky.
Záleží tedy na konkrétních lidech na hranicích?
Stojí to na známostech. Já jsem tam byla s doktory, kteří už rok takhle pomáhají lidem a jsou respektovaní. Cestu tam jsem strávila mezi krabicemi s léky. Nesměla jsem být viděna, a protože mne oficiálně už jednou nepustili, zahrabala jsem se tedy mezi náklad.
A na druhé straně?
Co se týče turecké hranice, je syrská strana takzvané Syrské osvobozené území. Odtud opoziční armáda vytlačila vládní vojska. Jsou tam samozřejmě vojáci Syrské svobodné armády, kteří vás na každém pátém kilometru kontrolují. Kdybych neměla s sebou doktora, který je pro tu oblast ten styčný a garantuje bezpečný průjezd, tak bych se nehnula. Pak už to bylo ve stylu: "To je doktor Chálid...", "Ta jede se mnou...", "Hurá, vítejte..."
Jitka ŠkovránkováPracovala několik let s organizací Člověk v tísni (ČvT) v Angole, na Šrí Lance či Blízkém východě, rok vedla nemocnici Arcidiecézní Charity Praha v Ugandě. Nyní pracuje jako koordinátorka pro Angolu, Haiti a Blízký východ na centrále ČvT v Praze.  Jitka Škovránková |
Jaký to byl pocit, dostat se tajně do válkou zmítané země?
Nedostanete moc instrukcí, prostě se jede. Pro doktory je to samozřejmě také další riziko, převážet cizinku. Proto jsem dostala k ruce lidi, kteří to tam nejlíp znají, aby to opravdu vyšlo. Na hranicích jde pořád jen o turecké celníky, ti vás nezastřelí. Mezi těmi hromadami tanků a vojáků na druhé straně se pak člověk cítí mnohem nervózněji, protože tam to už moc neovlivníte. Stíhačka prostě může přiletět a s tím já nic neudělám.
Jak dlouho jste tedy byla v Sýrii?
Velice krátce. Celá moje cesta byla na pět dní, z toho dva dny jsem strávila dopravou. Navíc do Sýrie se jezdí na den. Z těch několika cizinců, kteří se tam dostali, se všichni vraceli na noc domů. Takže jsem to také respektovala.
Jak to tam vypadá? Víme, že tam zuří válka. Jsou tam tedy opravdu všude tanky?
Nejhorší boje probíhají ve městech. Tam se soustřeďují i nálety. Zároveň je to ale pozemní válka liniová, vzájemně se vytlačují. U hranic se pozemně bojovalo naposledy před čtrnácti dny. Syrský hraniční přechod je celý zatarasený tanky, které tam natahala opoziční armáda, takže se pak musí projíždět jen snadno kontrolovaným bočním objezdem. Po cestě jsou opuštěné barikády, písek, pneumatiky. Projíždíte rozbombardovanými vesnicemi, vojsko to všude patroluje. A pak jsou tam destruovaná města jako Allepo, Homs, Hamá, ... Okolo nich jsou základny vládních vojsk a letiště, odtud se vedou ty boje, ve kterých přichází o život nejvíc lidí.
Naopak na venkově a zvláště na "osvobozeném území" by se mohlo zdát, že nikde žádná válka není. Lidé normálně žijí, obchodují. Ale ve chvíli, kdy s nimi promluvíte, jste zpátky uprostřed konfliktu. Všichni mají strach, pravidelně nejde elektřina, již delší dobu tam trpí nedostatkem benzinu, jídla, léků. Ceny stoupají. Navíc se na bezpečnější území stáhlo víc než 1,5 milionu lidí prchajících z ohnisek bojů.
Některé vesnice teď mají několikanásobně víc obyvatel, uprchlíci obývají školy nebo zkrátka přežívají pod širým nebem. Jsou to ale ostré prostřihy, rozbombardovaná města, opuštěné ulice a najednou děti jezdí na kole, v autech, obchody prodávají. Až po chvíli zjistíte, že ty základní věci nefungují.
Byla jste jen v oblasti osvobozené povstalci?
Území pod nadvládou jedné či druhé strany samozřejmě není nijak vyznačené a "osvobozené území" zkrátka znamená menší pravděpodobnost, že se zde bude zrovna dnes bojovat. Převážně jsem se ale pohybovala právě tady, respektive vyhýbala se základnám vládních vojsk třeba v okolí Aleppa. Měli jsme podrobnou mapu, kde bylo zakresleno, kde je radar, kde je základna. Stíhačky z příměstských režimních základen úplně do této oblasti málokdy nalétnou. Když jsme tam byli, tak ale zrovna přeletěly, shodily čtyři bomby. Ale nic nezasáhly. Byl to omyl nebo výstraha. V Aleppu se samozřejmě střílí.
Takže co se týče složení uprchlíků, jsou to spíše jen civilisté?
Ano, jde o civilisty z ohnisek bojů. Většina chvíli přebývá někde na bezpečnějším předměstí, kam utekli při bombardování či ostřelování, jiní byli podle svých slov vyhnáni přímo vládní armádou, která rabuje jejich domy, vyslýchá je, mučí. Podobné zážitky mají i naši doktoři. Podporujeme dvě jejich sítě, celkem téměř 2 000 lékařů či jiného zdravotnického personálu. Zatčením a vyslýcháním si podle jejich slov prošlo více než 500 z nich, téměř stovka přišla o život.
Syrská mise ČvTČlověk v tísni pomáhá obětem války v Sýrii, Jordánsku a Iráku od počátku roku 2012 a zaměřuje se především na zdravotnickou a psychosociální pomoc. Dodávkami léků, zdravotnického materiálu a nemocničního vybavení podporuje téměř dva tisíce lékařů působících ve stovce polních nemocnic. Na jordánsko-syrských hranicích pomáhá ČvT zřídit jednotku první pomoci, jejíž mobilní ambulance umožňuje převážet raněné z příhraničních oblastí. Organizace se také podílí na programu Medevac, v rámci kterého je v ČR poskytována specializovaná péče uprchlíkům s komplikovanými zraněními. ČvT dále pomáhá zajistit psychosociální pomoc pro oběti konfliktu v Damašku a okolí a v jordánském Ammánu a Zarce.   Pomoc je financována z prostředků humanitárního fondu Klubu přátel Člověka v tísni, Ministerstva zahraničí ČR, Velvyslanectví ČR a SR v Iráku, Ministerstva vnitra ČR a veřejné sbírky SOS Sýrie. Více informací naleznete na webových stránkách organizace www.clovekvtisni.cz. Pomoc je možné zasílat na konto sbírky SOS Sýrie 92329232/0300 |
Jen tento týden mi mezi řečí oznámili smrt dalšího lékaře, se kterým jsem něco řešila. Zkrátka mi jen řekli: "He was shot dead yesterday in Aleppo, you know. Just delete his e-mail. (Včera ho v Aleppu zastřelili. Prostě si vymaž jeho mail)." Obecně ale panuje mezi Syřany velká semknutost a především muži zůstávají na místě a pomáhají, kde se dá.
"Ať už padne režim!"
Jak se lidé v táborech na konflikt dívají? Mají na něj vyhraněný názor?
Nemůžu mluvit za všechny, byla jsem v kontaktu převážně s civilisty nebo lidmi z opozice. Lidé samozřejmě vždy chtějí především konec války, ale možná zrovna tady bylo spíš než obecné přání po ukončení krveprolití slyšet: "Ať už padne režim."
Když jsem byla v jiných zemích po skončení konfliktu, všude si přáli: "Ať už válka nikdy nezačne!" Chtějí mír a klid. Ale tady je slyšet "Ať už ten režim padne. Ať už ten Asad padne." Je tam stále cítit to nadšení a zapálení pro věc.
Jsou rebelové infiltrovaní militantními skupinami?
Čím déle to bude trvat, tím víc to bude pravda. U některých lidí bylo cítit, že jsou na hranici extremismu. Ty skupiny mají šanci, protože jim dají zbraně, peníze a vysílačky. Chce to řešení političtějšího rázu, jako je třeba bezletová zóna. Oni jsou zatím ti jediní, kdo je podporuje, tedy kromě humanitárních organizací pomáhajících civilistům.
Cítí to i sami Syřané jako hrozbu? Bojí se toho?
Lidé tam žijí ze dne na den ve stylu osvobození kilometr sem, kilometr tam. Někteří zmínili, že je extremismus nebezpečný a že to nakonec může přinést horší konec. Hlavní roli ale hraje každodennost.
Jak jste se vracela zpátky?
Hranice se zavírají v pět hodin, což jsme nestihli. Těsně před hranicemi jsme zastavili u hloučku dětí a dvou doktorů, kteří ještě ten den jeli s léky dál. Doktoři nastoupili, já nastoupila a rychle jsme se rozloučili. Oni už museli jet a já tam byla předána těm dětem, které mne posunky navedly na pěšinku.
Když šel kužel světla, schovali jsme se za stromy či za kámen. Byl to rychlý okamžik. Na druhé straně na mne už čekal známý, další doktor, který se odněkud vracel. To už jsem věděla, že jsem doma. Není to moc připravované, tohle je pro ně obvyklé. Sami to dělají každý den. Možná to zní, že jsem bůhvíjak riskovala, ale oni každý den podstupují mnohonásobně větší rizika než já.
