"Byli jsme dva lékaři na celou nemocnici. Pod rukama vám umírají děti a vy s tím nemůžete nic moc dělat. Občas se stávalo, že jsme sami posloužili jako dárci krve. Když člověk vidí, že svoji krví zachrání život čtyřleté holčičce, tak to je perfektní zážitek."
I tak mluví jihlavský lékař Petr Kozmon o svém loňském pobytu v africkém Jižním Súdánu.
Lékaři bez hranicMédecins Sans Frontières/Lékaři bez hranic jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Poskytuje zdravotnickou pomoc ve více než 60 zemích světa s více než 2 500 mezinárodních a 25 000 místních spolupracovníků. V zemích, ve kterých nefungují nebo zcela chybí jakékoliv zdravotnické struktury, poskytují Lékaři bez hranic zdravotní péči, provozují kliniky, vykonávají chirurgické operace, bojují s epidemiemi, provádějí očkovací kampaně. Lékaři bez hranic rovněž pracují v odlehlých a těžce přístupných oblastech a také školí místní personál. Zabezpečují provoz výživových center pro podvyživené děti, provozují programy psychologické pomoci a ošetřují pacienty postižené infekčními nemocemi, například tuberkulózou, spavou nemocí či HIV/AIDS. Hlavním cílem těchto aktivit je poskytnutí lékařské pomoci populacím, které nemají přístup ke zdravotnickým službám. |
Podle něj tam berou smrt jinak. Ženy mívají deset dětí, ale počítají s tím, že jich pět zemře a nedožije se dospělosti. Čím menší dítě tam zemře, tím je to menší ztráta.
"Když zemře týdenní novorozenec, netrápí se tím tolik, jako když odejde skoro dospělá dívka," popisuje třicátník Petr Kozmon.
V současnosti pracuje jako porodník v jihlavské nemocnici. Jeho pobyt v Africe ale neměl jenom chmurnou podobu.
Právě běžela akce Děkujeme, odcházíme. "Zároveň se z Keni vrátila kamarádka, která tam pracovala jako lékařka a byla nadšená. Rozhodl jsem se proto podanou výpověď nestáhnout a odjet," říká o začátku afrického putování lékař. Jeho první cesta vedla do Rwandy.
To už je dnes podle Kozmona jedna z nejrozvinutějších zemí Afriky. Udělala obrovský pokrok od genocidy v roce 1994. "Rwanda je takové africké Švýcarsko, krásná země. Mají nádherné přírodní parky," vypráví lékař.
O to větší zažil změnu, když se po půl roce ve Rwandě přesunul do Jižního Súdánu. "Kolegyně anestezioložka, kterou jsem tam přijel vystřídat, to po měsíci psychicky nezvládla a požádala o co nejrychlejší evakuaci," říká.
Lidé tam trpěli hladem, spousta dětí podvýživou. Celkově tam zažil obrovskou bídu a nebezpečí. Každý třetí muž měl přes rameno kalašnikov.
Peněz je dost, ale vládnoucí skupina si je ulívá do zahraničí
"Chvíli předtím, než jsem tam na konci srpna 2011 odjížděl, získal Jižní Súdán samostatnost po čtyřiceti letech občanské války. V zemi je spousta nalezišť s ropou. Stát jako takový není chudý. Zisky z prodeje by stačily na vybudování solidní infrastruktury, školství i zdravotnictví. Vše ale ztroskotává na tom, že vládnoucí skupina lidí převádí peníze z korupce na své účty v zahraničí," vysvětluje lékař z Jihlavy.
Zdravotní péče tam byla pro něj jako návrat o staletí zpět. Pracoval v nemocnici, kterou tam postavila organizace Lékaři bez hranic v roce 1997. Přestože už občanská válka skončila, pacientů je tam stále obrovský počet. Kozmon byl jedním z pouhých dvou lékařů na celý špitál.
Jihlavský lékař se v Jižním Súdánu setkal s takovými diagnózami, jež neznali ani jeho nejstarší čeští profesoři.
"Měsíčně jsme přijali kolem 900 pacientů a dalších několik tisíc ošetřili ambulantně. Bydleli jsme v areálu nemocnice. Pracovní doba byla prakticky nonstop. Když se jeden z nás vydal do města podívat se na trh, ten druhý měl na starosti vše," líčí.
Základní léky měli, potíž byla ale v tom, že nemocnici zásobovali jen jednou ročně v období sucha. "Já jsem tam byl zrovna v období, kdy začaly léky pomalu docházet a museli jsme improvizovat," pokračuje porodník.
Docházely i různé doplňky pro podvyživené děti. "Pozitivní třeba bylo, když jsme přijali dítě s nafouklým bříškem a za měsíc jsme ho propustili v pořádku. Horší byla malárie, nejčastější diagnóza. V Jižním Súdánu se vyskytuje její nejagresivnější forma. Děti se s ní vypořádávaly nejhůř. Ráno třeba přišly a večer už nebyly. To byla síla," říká Petr Kozmon.
Vesničané zabili býka a týden slavili první menstruaci dívky
Setkal se i s diagnózami, jaké neviděli v Česku ani jeho nejstarší profesoři. Třeba s kožní formou antraxu, vzteklinou či novorozeneckým tetanusem. "Ošetřovali jsme také uštknutí hadem, nebo kousnutí štírem. Časté je také propíchnutí těla od dobytka, nebo zranění střelnou zbraní," dodává.
Zažil i příběh, kdy v jedné rodině zemřela matka dva týdny po porodu. Táta šel několik dní pěšky s dítětem za nimi do nemocnice. Dítě přinesl dehydratované a podvyživené. Říkali si, že to dopadne špatně. Naštěstí ale dítě zachránili.
Další případ byl, když přišlo dítě s těžkou formou malárie. Nemělo už téměř žádné červené krvinky. Umíralo. Jediné, co ho mohlo zachránit, byla krevní transfúze. V té chvíli se stal lékař zároveň i dárcem krve a vše opět dopadlo dobře.
Kozmon ale nezažíval jen balancování Afričanů na hranici života a smrti. Zažil i úsměvné chvíle.
"Místní nejvíc slavili první menstruaci dívky, ze které se stala žena. Na její počest zabili tatínek a strýček největšího býka ze stáda. Udělala se obrovská hostina, sešli se lidé z několika vesnic a týden se zpívalo a bubnovalo. Dávali tím vědět, že slečna je připravená na vdavky. Na lásku se tam nehraje, ženy se kupují za krávy," vypráví s úsměvem lékař.
Nápadníci se předhánějí, kdo dá víc krav. Když se jihlavského lékaře ptali, kolik má krav a on jim řekl, že žádnou, tak v jejich očích klesl níž. Časem mu nabízeli, že by se na něj i složili a nějakou krávu mu dali.
A jak se lékař za Afrikou ohlíží? "Člověka delší pobyt v Africe změní v pohledu na svět. Přehodnotíte životní priority. Když jsem přijel do Česka, všichni mluvili o tom, že je tu krize a nemají peníze. Šli jsme si sednout na pivo, hospoda byla plná. Já jsem tam seděl a říkal si, kéž by tahle krize nikdy neskončila," říká.
A chce se do Afriky vrátit, možná přímo do Jižního Súdánu. "Nebo pojedu ještě do nějakého většího pekla. Proč? Člověk je tam opravdu potřebný. Nezaobíráte se papírováním. Za tři měsíce tam uděláte tolik práce, co tady za rok," uzavírá.
