Zdivočeli včerejší hrdinové našich obrazovek až nyní, nebo si Západ jenom namlouval, že jsou "naši"? Je to vlastně jedno: tyhle dva útoky, které přišly náhodou (?) zrovna 11. září, jasně říkají, že v arabském světě to po arabském jaru asi není tak, jak si to Západ tak rád maloval. Jeho chyba, protože dospělí by na pohádky věřit neměli. A to je možná hlavní lekce.
Po celou dobu arabského jara totiž existovaly dvě Arábie. Tu první jsme viděli v televizích, kde se obrázky demonstrantů vykládaly tak, že je do ulic hnala krásná touha po svobodě a demokracii krutě zadupávaná nemilosrdnými despoty. Slýchávali jsme, jak bude Blízký východ konečně lepší. Poslouchalo se to jako opožděná reportáž z Národní třídy. A znělo to krásně, asi jako z Káji Maříka. Přesně tam to i patřilo.
Dění v Libyi |
Aby ta iluze fungovala dál, pro jistotu zájem opadl se svržením mužů, kteří byli u moci. Je tady jistá podobnost s Irákem: nejdřív se slavně začala budovat "demokracie", všechno bylo nádherné a varovné signály se přehlížely, protože kolidovaly s tím správným obrazem.
Také v případě Libye ihned zněly výstrahy, že mezi rebely je spousta zbraní, že milice se nebudou chtít vzdát toho, co si urvaly, že na povstalecké vlně se svezly protizápadní a fundamentalistické síly. To vše ale bylo přehlušeno vítězoslavným rykem, že svobodě byla proražena cesta a diktátor Kaddáfí je svržen.
Nikoho už moc nezajímalo, že varování se potom opravdu naplňují a že jednou z nečekaných obětí libyjského chaosu se stalo třeba Mali, považované za vzor africké demokracie, neboť tam se přelily zbraně a bojovníci z Libye. Tady máme výsledek: rok poté, co byl Kaddáfí svržen, ostřeluje kdosi americký konzulát a zabije čtyři lidi včetně velvyslance.
Libye nespěje ke stabilitě a demokracii
Na druhé straně je třeba říct, že tohle není konečný verdikt nad Libyí. Nikdo zatím neví, jak to celé jednou dopadne. Ale kdyby si chtěl někdo vsadit, výhodnější by pro něj bylo chovat se jako pesimista. Libye nespěje ke stabilitě a demokracii. Hlavní poselství však je, že růžové brýle se v Arábii nevyplácejí.
Ale to jistě nebude Západu vadit v tom, aby tvrdošíjně nepojímal dění v Sýrii jako další pokračování seriálu Nejčistší dobro proti Nejhoršímu zlu a ignoroval nepříjemné informace, které nezapadají do tohoto schématu.
Je to součást širší naivity, která vychází z toho, že když se někdo chce zbavit diktátorů nebo mužů silné ruky (i na Blízkém východě je nutné odstupňovávat), je třeba to vždy podpořit, protože je to vývoj k lepšímu. Jak se ukazuje, ne vždy to platí.
Jestliže to Arabové chtěli, je to jejich věc. Mají své zájmy. Ale Západ má zase své. Protože celý region je v chaosu, z něhož se vynořují islamisté a kde dokonce zabijí amerického ambasadora, nevypadá to, že jde o vývoj v našem zájmu.
Paradoxní je, že Západ, který lvím dílem pomohl sundat Kaddáfího, teď může jen přihlížet. Když v roce 1986 Libyjci zabili Američany ve státní službě, poslal Ronald Reagan na Libyi americké letectvo a námořnictvo. Celé to bylo kvůli útoku na diskotéce v Západním Berlíně, kde zahynuli dva američtí seržanti.
Teď sice zahynul přímo velvyslanec, tedy ztělesnění Ameriky, ale USA nemohou v podstatě udělat nic. Tehdejší atentát byl z vůle Libye jako státu, za nynější útok může "jen" nějaká skupina - a vláda, která nemá moc, zato má sama tisíc důvodů proč se podobných skupin bát, se omluvila.
