V základní škole v Kamenici nedaleko Prahy využívají vzpomínky příbuzných dětí už řadu let. Tamní dějepisářka Vlasta Hartvichová proto kolegům popsala své zkušenosti. "Zaměřili jsme se na trávení volného času, zaměstnání nebo rodinné vztahy. Děti se aktivně zapojily, měly plno dojmů a nápadů, přinesly i dobové fotky. Pro výuku dějin 20. století rodinnou paměť hodně používám. Nemám totiž ráda schematický pohled na historii," říká učitelka.
Jeden z žáků gymnázia v Novém Strašecí například v seminární práci o spartakiádě v roce 1975 propojil pohled tehdejších regionálních novin se vzpomínkami své matky. "Další děti se věnovaly chalupářství ve své rodině, autům nebo módě. Na začátku každé hodiny si navíc pouštíme normalizační hity či ukázky televizního zpravodajství a diskutujeme o tom," popisuje učitelka Iva Dvořáková.
Takto pojatá výuka žáky podle dějepisářů baví obvykle mnohem víc než tradičně pojaté vyučování. "Když osmáci viděli, co děláme s deváťáky, tak říkali, že to příští rok chtějí také," podotýká Lada Cejpová ze základní školy v Chocni. Její žáky zaujalo například i to, že si při vyučování vzali na sebe dobové oblečení.
Vzpomínky rodiny bývají idylické, učitelé je musí korigovat
Odborníci ale připomínají, že lidská paměť je zrádná. Špatné vzpomínky často potlačuje, naopak vyzdvihuje ty pozitivní a veselé. Obraz normalizace z pohledu rodin žáků tak údajně často připomíná televizní seriál Vyprávěj a svou nekonfliktností bývá někdy v rozporu s "oficiální" výukou.
Učitelé proto musí rodinnou paměť usměrňovat, zasadit do souvislostí a připomenout například represe režimu. "Bavíme se o tom, že jsou vzpomínky individuální, že máme tendenci je přikrášlovat," souhlasí Dvořáková. Podle kantorů se také stává, že v oblasti s vyšší nezaměstnaností a nižší životní úrovní bývá nostalgie po minulém režimu větší.
Ne vždy jsou ale příbuzní ochotní vzpomínat, někdy mají obavy ze zveřejnění jejich výpovědí. "Také je zajímavé, jak si ve vzpomínkách třeba protiřečí a snaží se vypadat jako hrdinové. Přitom z jednoho vyprávění například bylo patrné, že dědeček byl pěkný prospěchář. Aby neměl problémy, uchyloval se k lecčemu. Krédo té rodiny bylo žít a přežít," říká Hartvichová.
Podle jejích zkušeností podobné pátrání po vlastní historii často rodiny sbližuje. Prarodiče si prý občas pochvalují, že si s vnoučaty po dlouhé době popovídali.
Pracovník USTR Kamil Činátl, který se zaměřuje na didaktiku moderních dějin, považuje rodinnou paměť za důležitou část při výuce moderních dějin. "Je to alternativa k tradičnímu faktograficky orientovanému dějepisu. Jde ale o provázanost obojího. Ne že jedno nahradí druhé," říká.
Učitelů, kteří chtějí každodennost a "obyčejný život" zapojit do vyučování, podle něj přibývá. Často prý ale úplně nevědí, jak na to. USTR proto učitelům pomáhá například v rámci projektu Velké a malé příběhy moderních dějin.
V hodinách dějepisu mají moderní dějiny větší prostor než dřív
Většina účastníků letní školy se s využitím rodinné paměti teprve seznamuje. "Začínám na osmiletém gymnáziu a sbírám zkušenosti. Musím si to nejprve rozležet v hlavě. Jsou tam ale podněty, co by se dalo udělat a jak se dá s žáky pracovat," říká Petr Matula z gymnázia v Tišnově.
Aktuální průzkum o výuce moderních dějin, který USTR udělal s ministerstvem školství mezi dějepisáři, zjistil, že prostoru na soudobé dějiny ve vyučování přibývá. "Určitě se to zlepšuje. Učí se to ve větší míře, než se běžně říká. Škol, které končí výuku rokem 1968, je sice pořád dost, ale zároveň je spousta, zejména mladších učitelů, kteří učí třeba i islámský fundamentalismus nebo potransformační českou společnost," uvádí Činátl.
Ústav pro studium totalitních režimů pořádá letní školu pro učitele základních a středních škol popáté. Dvoudenní akci tvoří přednášky, semináře či workshopy. "Na nedostatek zájmu si nemůžeme stěžovat, ale je pravda, že existuje velká skupina učitelů, které podobné akce naprosto míjí. Počet těch, kteří se chtějí vzdělávat, je omezený," říká Činátl.
Kantoři se akce podle něj účastní v naprosté většině z vlastní iniciativy. "Vedení naší školy má zájem jen tehdy, když se nic neplatí," tvrdí jeden z účastníků kursu, který nechtěl uvést své jméno.
