Sociální demokracie je v nezáviděníhodné situaci. Ve vazbě držený exhejtman a někdejší socialistický vrcholný reprezentant David Rath sice ještě nemluví přímo, ale začíná naznačovat. Což je možná ještě horší, protože proti naznačování se většinou dá bránit hodně špatně. Navíc není jediný - sám v rozhovoru s novináři odkázal na nedávné vystoupení ostravského hejtmana Palase.
Nejde o nic víc, ale také o nic méně než o způsob financování stranických předvolebních kampaní. Je pravda, že se relativně brzy po předloňských volbách přestalo řešit tehdy tolik zajímavé téma - kde vzala sociální demokracie tak obrovské prostředky na megalomanskou předvolební kampaň. Poté, co neuspěla tak, jak předpokládala, zůstal jí obří, stamilionový dluh. Dnes se o něm vůbec nemluví, strana navíc rozjíždí další velkou kampaň, jíž opět dominují billboardy, tentokrát jako vystřižené z bolševických čítanek. Do toho někdejší stranický prominent pošle vzkaz z vazby: Hodně toho vím, a až budu chtít, řeknu, co budu chtít.
Není moc návodů na to, co v takové situaci dělat. Snad kromě dvou - jeden velí zapřít bratra (či vlastně po socialisticku: přítele) a dělat, že jsem ho vůbec nikdy neznal a neměl s ním nic společného. Druhý navádí k rozpoutání velkého humbuku a odvedení pozornosti jinam. Sociální demokracie používá oba.
Snad právě obavami z toho, jak moc může David Rath svou zatím poslední mateřskou stranu svými výpověďmi poškodit, rozpoutali socialisté hysterickou antiklerikální kampaň proti církevním restitucím. A kdo ví - třeba jim to skutečně vyjde. Třeba na těch potřebných pár týdnů odkloní pozornost od vlastních skandálů neférovými podprahovými reklamními triky s modrým měšcem, ornátem a prstenem. Možná v krajských volbách skutečně alespoň částečně zopakují úspěch z roku 2008. Poučený čtenář však ví, že před vlastní historií a vlastními hříchy se utéct nedá - a to neplatí zdaleka jen o sociální demokracii.
České politické strany jsou mimořádně slabými strukturami. Přestože se dva hlavní stranické póly za posledních více než patnáct let nezměnily, stačí málo, aby bylo vše jinak. Strany vsadily vlastně všechno na volební marketing. K němu ovšem potřebují nepředstavitelné finance. Nejsnáze dostupné jsou dnes peníze veřejné. Nelze se divit, že člověk, jenž od přirozenosti tíhne ke Zlému, podlehne svodům a lákadlům a svoji stranu na veřejný penězovod napojí. Je-li téměř celý systém veřejných orgánů špatný, nefunguje-li princip brzd a protivah, je pokušení o to větší.
Možná přijdou jiní
Spolehnutím se na volební marketing však strany současně oslabily vlastní zakořenění ve společnosti. Postupné odstřihávání ideových kořenů, jež jde ruku v ruce se sílícími byznysovými manýrami, vede do záhuby. Silná bouře pak takové strany snadno vyvrátí a na jejich místě se usadí jiní. Ne nutně lepší, prostě jiní.
Světová historie zná příklady, kdy se politický systém zhroutil poté, co se provalily korupční aféry zasahující ne jednoho politika či jeho stranu, ale kromě politické sféry nejrůznější složky státní moci. Časově i geograficky nejbližší je zhroucení italské první republiky před dvaceti lety - z tamního stranického systému po obrovských korupčních kauzách, do nichž byli kromě politiků zapojeni třeba také soudci a policisté, nezůstal kámen na kameni. Sebevraždu tehdy spáchali někteří průmyslníci a politici. Po obrovské protikorupční akci nazvané Čisté ruce byl nastolen systém dnešní italské druhé republiky. Ale pozor - znechucení z korupcí prolezlého systému přivedlo v polovině devadesátých let do čela Itálie Silvia Berlusconiho.
Stojíme na pokraji něčeho podobného? Leccos nasvědčuje tomu, že ano či že k tomu přinejmenším nemáme daleko.
Sílící zvěsti o chystaných "pumách" v regionálních strukturách rozdělujících evropské dotace, znatelné posuny nálady ve strukturách státních zastupitelství, rozbíhající se policejní vyšetřování, Rathovy vzkazy - to vše dává tušit, že nás čeká zajímavý předvolební podzim.
A možná nejenom podzim.
Výrazný posun do celého dění může vnést uvažované angažmá Karla Janečka a jeho protikorupčního fondu ve shánění peněz na Rathovu kauci. Jakkoli to na první poslech může znít jako fragment nově nalezené hry Járy Cimrmana, ve skutečnosti to tak absurdní být nemusí. Janeček a jeho vlivová skupina jistě dobře vědí, jak důležitými informacemi bývalý středočeský hejtman může disponovat. Je stále zřejmější, že v posledních měsících doslova v přímém přenosu sledujeme boj o nové rozdělení a převrstvení moci. Zklamání, naštvání společnosti je velké. Naděje na změnu visí ve vzduchu. Pouze není jisté, jak čisté a upřímné jsou pohnutky jejích nositelů, zvláště těch v pozadí.
