Kdo by ho chtěl za šéfa? Je to pes. Vyhazuje lidi jako na běžícím pásu. Petr Nečas své podřízené nechrání ani nešetří. Teď dal jasně najevo, že ministr dopravy Pavel Dobeš musí jít, pokud nedá v šibeničním termínu dohromady registr vozidel. A to i přesto, že Dobeš jistě není hlavním viníkem a systém se možná vůbec opravit nedá.
Jeho ráznost v tomto bodě ostře kontrastuje s jednáním jeho posledního stranického předchůdce Mirka Topolánka, který nebyl schopen se zbavit problematických ministrů (nebo mu to působilo utrpení a politické škody). Přitom typologicky bývá Topolánek považován za rázného a silného vůdce, Nečas spíše za tichou vodu.
Jakkoli může příliš časté propouštění členů kabinetu vyvolávat dojem, že si Nečas nedokázal napoprvé dobře vybrat, tak kladný dojem převažuje. Podle dobrých pravidel liberální demokracie je hlava ministerstva politicky zodpovědná za vše, co se tam děje. Politika přináší velkou moc, ale tomu musí odpovídat i míra kontroly a zodpovědnosti. Dobešovo ministerstvo dělá problémy lidem, šéf se musí sbalit. Podobně měl pro neschopnost při řízení toku evropských peněz odejít jeho jmenovec Josef Dobeš z ministerstva školství. Ten se vyhnul padáku jen tak, že sám rezignoval.
Lepší než předchůdci
Nečas zavádí civilizované postupy i v případě ministrů podezřelých z korupčního či nečestného jednání. I tady jedná jako v civilizovaných zemích: v nejvyšší politice na sobě nesmíte nést ani stín. Platí předpoklad viny. Pokud nedokážete vznesená obvinění přesvědčivě vyvrátit, nemáte právo řídit zemi. Premiér jednal rychle a nemilosrdně v případech Víta Bárty, Pavla Drobila, Martina Kocourka či Jiřího Bessera. Opět to kontrastuje se spíše východní praxí zavedenou ve zdejší politice.
Nejkřiklavější byl případ Stanislava Grosse, který odmítal odstoupit, i když bylo nad slunce jasné, že nemůže vysvětlit původ peněz na svůj byt ani pochybné podnikání své manželky Šárky. Podobně trapně vyzněl případ Jiřího Čunka, který odmítal odejít, když čelil trestnímu stíhání kvůli korupci.
I když je tedy Petr Nečas nepopulární, podobně jako v boji proti korupci si vede i v přístupu k práci ministrů lépe než všichni jeho předchůdci v moderní historii. Ale je to všechno tak "budovatelsky radostné", jak to vypadá?
Temná strana Nečase
Propouštění ministrů v koaliční vládě je všude na světě složitá věc. Podle ústavy je sice premiér u nás absolutním pánem vlády, ale pokud odvolává ministra z jiné strany a udělá to bez souhlasu jejího vedení, musí si být jist, že se mu partner pomstí. Krutě a bolestně. Když odvolává ministra ze své vlastní strany, je to snazší, ale premiér musí zvažovat mocenskou rovnováhu tak, aby nebylo ohroženo jeho vůdčí postavení v partaji. Brikule může dělat i prezident. A když máte takového prezidenta, jakým je Václav Klaus, vězte, že bude dělat brikule, kdykoli k tomu dostane sebemenší příležitost.
Nečas dokázal tyto překážky své svérázné personální politiky většinou vzít v úvahu a prosadit svou. Zbavil se i lidí, za kterými stál Václav Klaus, aniž se dostal s prezidentem do ostré rozepře. Přesto zůstávají u některých rošád na ministerstvech otazníky a někde i vykřičníky.
Ministra zemědělství Ivana Fuksu (ODS) premiér podle všeho propustil z vnitrostranických důvodů. Fuksa se stavěl proti němu na stranu neposlušného Petra Tluchoře. Jmenováním Bendla na Tluchořovo místo získal Nečas další významnou stranickou podporu. Podobně jako když nechal ministerský lesk osahat Martinu Kubovi a Pavlu Blažkovi, o jejichž předpokladech pro řízení vysokých úřadů lze úspěšně pochybovat. Určitou míru machiavellismu však těžko reálnému politikovi vyčítat - politika prostě je, ať chcete nebo nechcete, hra o moc.
Problematické vyhazovy i nevyhazovy
Větší pochybnosti se vznášejí nad jedním problematickým vyhazovem a dvěma problematickými nevyhazovy. Před měsícem v bezhlavém spěchu a s okázale nedostatečným odůvodněním poslal premiér z vlády pryč Jiřího Pospíšila. Možná to bylo skutečně proto, že byl dlouhodobě nespokojen s jeho řízením ministerstva a pohár přetekl. Nečasovi kritici však poukazují na to, že možná chtěl zabránit jmenování rázné Lenky Bradáčové na místo vrchní státní zástupkyně. V kuloárech se povídá o tom, že jednal v zájmu dvou pražských polomafiánských podnikatelů. To, že Pospíšilův nástupce Blažek se jmenováním Bradáčové otálí, podobné spekulace podporuje.
Nečas postupuje příkladně, když žádá rezignaci Pavla Dobeše kvůli politické zodpovědnosti. Nepříkladně však jednal, když totéž nepožadoval v případě Alexandra Vondry. To je sice podle všeho dobrý ministr obrany a případ podivné a předražené zakázky pro firmu ProMoPro ještě za Topolánkovy vlády přímo nezavinil, politickou odpovědnost (a přiznal se k ní) však nese.
V posledních dnech vypukl skandál, když ministr financí Kalousek ve snaze zachránit Vlastu Parkanovou podle všeho ovlivňoval vyšetřovatele a policejního prezidenta. Je velmi pravděpodobné, že kdyby to udělal jiný ministr, poroučel by se ještě rychleji než Pospíšil...
