Na paneláku ve čtvrti Lazce je památka na velkou vodu z roku 1997 patrná dodnes.
"Vidíte to vypouklé zábradlí? Voda se tehdy dostala dovnitř, vydržela tam do zimy a led to železo roztáhl," ukazuje z jinak zrekonstruovaných vchodových dveří jednoho z lazeckých paneláků sedmapadesátiletý Rédr a naznačuje do jaké výšky se tehdy voda dostala.
"Celkově to bylo kolem tří metrů, tady na úrovni vchodu šlo zhruba o sedmdesát centimetrů," líčí pamětník povodní. Sám kvůli nim coby malíř pokojů přišel o své vybavení uložené ve sklepě, jinak ale byl ve svém bytě v šestém patře v bezpečí. Lidé z přízemí však na tom byli jinak.
Olomoučan Adolf Rédr na archivním snímku (v pozadí), když ho během povodní roku 1997 vyfotil fotograf MF DNES na sídlišti Lazce, a na stejném místě dnes.
"Nevěřili, že se voda dostane až k nim, i když už byla u hrany balkonu a u posledního schodu. Tehdy jsem ale zjistil, že hladina celé té ohromné vodní plochy jde ještě každou hodinu nahoru o sedm až osm centimetrů. Varoval jsem je, že je to určitě vyplaví. Za chvíli už skutečně nevěděli, co s nábytkem, dávali si ho ke známým," vzpomíná Rédr.
Kolem plavali mrtví krtci a ježci
"Ta se sem náhle přivalila přes Lazeckou ulici od závodní dráhy. Hráz tady máme ještě výš, ale přišlo to z druhé strany. Je to smutná vzpomínka. Už odmalička mám velice rád zvířata, vybavuji si, jak tady plavali mrtví krtci a ježci. Lidem se tu ale naštěstí nic nestalo," přemítá Rédr.
Jeho sousedy z fotografie z roku 1997 už na Lazcích nenajdete. Muž sedící na zábradlí zemřel, jeho vedle stojící dcera nyní žije v Anglii. Mladíci na člunech se odstěhovali. Kvůli záplavám nemohl Rédr na čtyři dny z domu. Obejít se stejně jako tisíce dalších musel bez elektřiny, poté nešla ani voda.
"Vozila nám ji charita. Nejlépe se ale vyznamenali vojáci, ti nám dovezli i konzervy. Sousedům, kteří měli loďku, jsme pak dali peníze na nákup chleba," shrnul Olomoučan.
Nedostatkovým zbožím se pak při povodních v roce 1997 staly svíčky, které v od elektřiny odpojených panelácích na několik nocí nahradily žárovky. "Když se tu rozdělovaly, došly vždy zhruba do druhého či třetího patra. Ostatní měli smůlu, museli případně svítit jen vlastními," usmívá se Rédr.
Skutečnou sílu povodní si pak spolu s ostatními uvědomil, až když opadla voda. Po zhruba čtyřech dnech se dostali do kompletně vyplavených sklepů. Vše, co v nich lidé ze sídliště měli uložené, skončilo v kontejnerech. Sám Rédr své malířské náčiní ani nenašel.
V práci strávil hasič pět dní, pomáhal v Litovli i v Olomouci
To, že lidé v Olomouci povodně a stoupající vodu zpočátku podceňovali, si stejně jako Rédr při pohledu na starou fotografii vybavuje i místní hasič Dušan Dutzsák. Jeden z archivních snímků MF DNES ho zachycuje při pomoci staré ženě na olomouckém Gorazdově náměstí.
Hasič Dušan Dutzsák na archivním snímku, když ho během povodní roku 1997 vyfotil fotograf MF DNES u olomouckého Gorazdova náměstí při pomáhání místním lidem, a na stejném místě dnes.
"Tam jsem se ocitl, když jsem přijel se člunem z Litovle. Tady nalevo jsou tamní hasiči," ukazuje na stejném místě na 15 let staré fotografii Dutzsák. "Tady to vypadá, že už bylo vše pěkně organizované. Vzpomínám si, že právě tento most bylo to poslední místo, kam se ještě dalo tenkrát přijet autem. Dál byla jen spousta vody."
U olomouckého hasičského sboru slouží pořád, tak ohromnou povodeň viděl poprvé právě v Litovli. "Jak odtamtud první den odešla vlna, přesunuli jsme se do Olomouce. Pak už mě zaplavené ulice tolik nepřekvapovaly," vybavuje si dnes čtyřiačtyřicetiletý Dutzsák.
Lidé nevěřili, že by mohlo přijít tolik vody, vzpomíná hasič
Kromě Gorazdova náměstí zasahoval v roce 1997 ve svých 29 letech také na Lazcích v Dobrovského ulici a u finančního úřadu. Často se setkal s tím, že Olomoučané odmítali i přes zaplavené ulice opustit své domovy.
"Nevěřili, že by mohlo přijít tolik vody. Dokud bylo světlo a kolem chodili, či se spíše brodili, další lidé, bylo z jejich pohledu vše v pořádku. Zvrat nastal ve chvíli, kdy se setmělo. Ve dne si neuvědomovali, že nepůjde ani elektřina. Lidé se začali bát a chtěli pryč. Vraceli jsme se tak i k těm, kteří odvoz předtím odmítali," vypráví hasič.
Ve službě tehdy strávil bezmála celý týden. Zkrátka přišel do práce a pět dní neodešel. "Bylo to skutečně něco mimořádného," dodává Dutzsák.
