Alexander Stefanescu se narodil v Šumperku roku 1924. Maminka byla herečka a pocházela z německé rodiny, tatínek byl Rumun, obchodník, který si v Šumperku založil středisko motoristických služeb. Nevedlo se mu příliš dobře: vsadil sice na automobilismus jako na progresivní odvětví, nicméně ho zasáhla hospodářská krize, politické změny i rodinná tragédie. Jeho manželka si vzala život.
Při prvním sčítání lidu (1930) byl Alexander přihlášen k německé národnosti, při druhém také, ale otec se vyhnul podpisu, protože už viděl, kam směřuje politická situace. Prohlášení místo něj podepsal jeden z jeho zaměstnanců. Alexandera pak vychovávala především německá babička. Vyznamenali ji tzv. mateřským křížem, porodila čtyři děti a dvě z nich za války zemřely. Na rozdíl od otce babička s nacisty sympatizovala. V Šumperku chodil Alexander na gymnázium, pak přestoupil na strojní průmyslovku, kde odmaturoval.
První nábor do SS v branném táboře
Na samém počátku 40. let se Alexander Stefanescu dostal do branného tábora. Poprvé tu byl jako mladý Němec konfrontován s náborem do SS: "Ten tábor se konal v Andělských horách pod Pradědem a byl jsem tam povinně vyslán ředitelem průmyslové školy. Všichni instruktoři byli příslušníky zbraní SS. Byl tam velmi nepříjemný moment, kdy na závěr shromáždění měl závěrečnou řeč hlavní vedoucí a vyzval účastníky, aby se do SS na místě přihlásili." Alexander to odmítl, protože se mu nacismus hnusil. Uchýlil se ke lsti. Prohlásil, že nemůže do SS, neboť se chce stát letcem.
Na pár let mu to vyšlo. Přihlásil se na německou techniku v Brně, kde absolvoval dva semestry. Začátkem roku 1944 však začaly další potíže, aby mohl studovat, musel mít dobrozdání z německého studentského spolku, které nemohl získat. Pokusil se tedy vyhnout tlaku německých úřadu (a hrozícímu odvodu do Wehrmachtu) tím, že se přihlásil k rumunské národnosti.
Začal se učit rumunsky, aby úspěšně prošel případnou zkouškou. To už se na něj Němci zaměřili důsledně, a tak mu otec domluvil zaměstnání u továrníka, který měl židovskou manželku a tudíž i pochopení pro mladíkovu snahu uniknout. Zaměstnal Alexandera jako zastupujícího inženýra v Hanušovicích, čímž se ztratil z Brna i ze Šumperka.
"Povolávací rozkaz mě nakonec dohonil"
Úřady si ovšem Alexandera Stefanesca brzy našly. V Brně po něm pátrala bezpečnostní služba, a když její příslušníci zjistili, kde žije, předvolali ho v Šumperku k jakési komisi a začali zkoumat, jak je to s jeho vojenskou povinností v Rumunsku. Po otci už měl rumunské občanství, rumunské úřady ho předvolaly, ale nedostavil se. A ukázalo se, že ho nikdo nepostrádá.
V době, kdy pracoval v Hanušovicích dostal Stefanescu opět rozkaz, aby narukoval ke zbraním SS do Vratislavi. Nikam nejel, poslal jen dopis, že jde patrně o omyl, protože je občanem rumunské národnosti. Pokusil se získat dokument, který by potvrzoval, že je nepostradatelný pro zbrojní výrobu, ale neuspěl. Vydržel unikat až do ledna roku 1945.
"A pak jsem jednoho dne dostal povolávací rozkaz k rumunskému oddílu zbraní SS u Vídně. Bylo to začátkem ledna, to už jsem nechodil do práce, protože zaměstnavatel řekl, že když mám povolávací rozkaz, nemůže mne dál dávat práci. Jednoho dne přišli k otci dva gestapáci a řekli mu, abych příští den přišel na Gestapo. Otec se ptal, o co jde, a oni mi jen řekli, že mě nebudou zatýkat."
"Nakonec mě chtěli místo k SS poslat do koncentráku"
Když se však Alexander dostavil, oznámili mu, že bude umístěn do ochranné vazby a poté poslán do koncentračního tábora, neboť se vyhýbal vojenské povinnosti, hlásil se k cizí národnosti a "zneužíval nacistická zařízení". Jaká nacistická zařízení měl zneužívat se Alexander nikdy nedozvěděl. Napadlo ho jen to, že v Brně na německé vysoké škole chodil do menzy. Po různých pokusech a složitém manévrování zůstal ve vězení. Strávil měsíc v tzv. robotárně, tedy v jakémsi pracovním táboře. Do koncentráku už ho naštěstí gestapáci odvézt nestihli, válka mezitím skončila.
Alexander Stefanescu tedy dosáhl svého, dokázal vzdorovat až do konce války povinnost nastoupit k SS. Po osvobození se pan Stefanescu přestěhoval do Prahy, kde se oženil a dokončil vysokou školu. Poté pracoval ve svém oboru, ale protože byl po matce Němec, byl mu krácen plat. V Šumperku zůstala jeho babička, kterou zachránil před odsunem a otec s novou rodinou. Šumperská vila včetně přilehlého obchodu byla rodině zkonfiskována a nakonec zbourána.
Příběhy 20. stoletíPříběhy 20. století tentokrát vznikly mimo jiné ve spolupráci s projektem Zapomenutí hrdinové (blíže www.zapomenutihrdinove.cz). Uslyšíte v nich i další vzpomínky čs. občanů německého jazyka, například Herty Sedláčkové a dalších lidí, jejichž osudy zaznamenali spolupracovníci občanského sdružení Post Bellum. |
