Když za nedělního rána odjíždíme od pražského hlavního nádraží směrem na sever, slunečné počasí vyvolává příjemnou, skoro idylickou atmosféru. To se ale brzy změní a nejde jen o počasí. Míříme do Ústí nad Labem a před námi jsou "největší korupční lákadla severočeské metropole", alespoň jak je agentura Corrupt Tour prezentuje.
První zastávka nastává ještě před Ústím a tématem je mediálně známé sídlo vlivného člena severočeské ODS a podnikatele Patrika Oulického, postavené zčásti načerno na hranici CHKO České středohoří v osadě Moravany.
Vystupujeme z autobusu na návrší před osadou a hledíme na rozlehlé bossovo sídlo v protikopci. Jeho megalomanská rozloha i ze vzdálenosti asi půl kilometru bere dech, tmavé kamenné zdi se táhnou téměř do nekonečna.
Většina klientů cestovky by se ráda podívala o něco blíž, to ale průvodce odmítá s odkazem, že dole bychom se s autobusem neotočili. A tak aspoň posloucháme výklad shrnující fakta o stavbě, která daleko překročila stavební povolení a zcela narušila ráz do té doby idylické vesničky, stulené v mírném údolíčku.
Vrchol této části programu ale přichází až za chvíli, a to v momentě, kdy (věříme, že neplánovaně) kolem projíždí černá limuzína se samotným bossem Oulickým.
Moravany, sídlo podnikatele Oulického
Portrét ústeckého primátora Kubaty v salonku na Větruši
Kašna v Městských sadech: cena kolem 220 000 Kč
Ghetto jako dojná kráva
Následuje téma romského ghetta v Ústí nad Labem-Předlicích. Takových jsme už viděli, myslíme si. Jenže image totálně zdevastované čtvrti, která v minulosti v Ústí patřila k těm lepším adresám, by vyděsila i duše hodně okoralé. Předlicemi sice jen pomalu projíždíme a poznámce průvodce, že "zastávka by nemusela dopadnout dobře" rychle porozumíme.
Předlickou ulici Na Nivách, a nejen ji, lemují polozřícené čtyřpatrové činžáky se zatlučenými okny, na chodnících se válejí hromady odpadků, občas je vidět poflakující se hloučky místních Romů. Potenciálně korupční příběh, který oblast dovedl do současné katastrofické podoby, říká zhruba toto: město prodalo za nejasných podmínek nemovitosti soukromým firmám, které účtují místním obyvatelům – z většiny Romům – nekřesťanské nájemné.
Místní nemají kam jinam jít, protože "normální" majitel si Romy do nájmu nevezme. A jelikož prakticky všichni zdejší obyvatelé žijí ze sociálních dávek, na nájmy (které vytvářejí zisky soukromých subjektů) padne většina z nich – soukromník si platby ohlídá.
Počty to nejsou složité: jeden panelák majitel rozparceluje na 15–20 miniaturních "bytových jednotek" (často holobyty 1 + 0) a za každý vyinkasuje, de facto ze státního, kolem 6 000 korun měsíčně při investicích blízkých nule. Že na živobytí už obyvatelům pak skoro nic nezbývá, nikoho moc nezajímá. A nezajímá to zjevně ani město, které k současné bezvýchodné situaci významně přispělo.
Kostel ohrazený betonem
Z předlického ghetta míříme na Větruši, kultovní ústecký kopec s obnovenou restaurací a současně pomník nejen divokých devadesátých let. Původně německý zámeček s restaurací, totálně zchátralý v období komunismu, získal v roce 1992 soukromý majitel. Ale stavba chátrala dál a v roce 2000 ji těžce poničil požár.
Následně objekt zpět odkoupilo město a investice do jeho obnovy od té doby přesáhly 130 milionů korun. Přes tyto obrovské prostředky se roku 2007 sesula opěrná zeď pod vyhlídkovou terasou a objekt musel být znovu sanován. Dalších 80 milionů stála lanovka, která byla zprovozněna v roce 2010 a spojuje Větruši s městem.
Když na vyhlídkové terase na Větruši náš průvodce nevzrušeným hlasem deklamuje astronomické investice, které se nikdy nemohou vrátit, pohled mimoděk sklouzne dolů do centra Ústí, směrem k dolní stanici lanovky.
Střed města za druhé světové války těžce utrpěl leteckými nálety a téměř jedinou historickou architekturou, která to přežila, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho věž je od té doby v důsledku bombardování vychýlená od svislice.
Jako o dominantě ústeckého centra je ale na místě o chrámu psát v minulém čase: obří novostavba obchodního centra Fórum kostel ze dvou stran "zabetonovala" a pohledově zcela zničila. Arogantní, ohavné stavbě za dvě miliardy korun, zcela vykloubené z proporcí a nerespektující žádné urbanistické standardy, by slušela nominace na nejhorší architektonický počin desetiletí.
Kašna v Městských sadech za 220 000 korun
Nejen při pohledu z Větruše se nutně vnucuje otázka: v čem se tento nový ústecký "obchoďák" liší od nejhorších excesů komunistické éry typu Prioru na náměstí v Jihlavě či severojižní magistrály protínající Václavské náměstí? Realistická odpověď zní: v ničem, je jen o pár desítek let mladší.
Lavička za padesát, kašna za dvě stě
Vrchol korupčního zájezdu přichází na závěr a je jím návštěva ústeckých Městských sadů. Tady nejde o přebujelé ego jednoho podnikatele či o zdevastované sociálně vyloučené sídliště, na kterém se zřejmě někdo "pakuje", naopak. Park mezi ulicemi Masarykovou a Palachovou působí docela mile a spořádaně a místní patrioti potvrzují, že dříve to tu vypadalo neskonale hůř. Problémem je "pouze" cifra: 80 milionů korun za rekonstrukci nevelkých sadů je částka, která vyrazí dech i tomu, kdo se v podobných relacích příliš neorientuje.
Náš průvodce stojí uprostřed parku a ukazuje na drobné objekty, které vidíme kolem sebe. V ruce přitom drží svodku, tedy vyúčtování jednotlivých položek rekonstrukce získané z otevřených zdrojů. Tato lavička stála 50 000, jednoduchá kašna o kousek dál 220 000, za odstranění jednoho každého pařezu firma účtovala až pět tisíc korun a tak dále. U rybníčka o průměru asi deseti metrů se rozbíhá tipovací soutěž: na kolik myslíte že vyšlo tohle? Nejblíže pravdě je odhad 2,2 milionu korun, výherce získává odznak Corrupt Tour.
Cestou zpět do Prahy probíhá mezi účastníky zájezdu živá debata o tom, jak moc je korupční prostředí v Ústí a okolí jedinečné či zda je jen víc vidět než v jiných regionech. Většina lidí je s programem spokojená. I navzdory tomu, že oběd na Větruši byl tak mizerný, že jsme nic podobného už léta nezažili. A tak zbývá přemýšlet, zda šlo o kouzlo nechtěného, nebo i to byl dokonale skrytý záměr "korupční cestovky"?
