Ale byla to jen jedna velká Potěmkinova vesnice vystavěná zahraničními novináři, kteří viděli věci tak, jak je vidět chtěli, a hovořili jen s těmi, kteří jejich tezi potvrzovali. Bylo to opakování Egypta, kdy prozápadní káhirská elita - zkrátka proto, že uměla pohovořit do CNN či BBC anglicky - tak dlouho potvrzovala reportérskou pohádku o konečném souboji svobody s tyranií, až se nakonec ukázalo, že Egypťané chtějí islamisty.
Teď je ruská realita vidět až příliš dobře. Putin: něco kolem 60 procent hlasů.
To, co nám bylo předkládáno, nebyl většinový hlas Ruska - stejně jako káhirský intelektuál, jenž vystudoval v Evropě a chtěl systém evropského střihu, nebyl hlas typického Egypta.
Ruská liberální opozice, sympatická a nám názorem i stylem blízká, která celé týdny vyplňovala naše obrazovky, až vznikla iluze, že mluví za nové Rusko, nakonec získala mnohem míň hlasů než komunisté. To je důležitá informace nejen o ruské realitě, ale taky o kvalitě našich informací.
Zahraniční politika se nedá stavět na mediálních pohádkách a přáních, nýbrž na faktech. A tady jedno faktum máme: Putin má pořád podporu Rusů. My tomu moc nerozumíme, protože tenhle kožený patron bez úsměvu dělá rozhodnutí, která se nám nelíbí. S ironií řečeno, zdají se nám příliš proruská. Ale to je jeden z důvodů, proč získal tolik procent.
Proč jim nevadí
Putin, ať se nám to líbí, nebo ne, je pro Rusy stabilita. Spojují si ho s ukončením jelcinovského chaosu, se zbohatnutím a návratem sebevědomí Ruska jako státu. Americký magazín Foreign Policy napsal, že HDP Moskvy na hlavu je nyní vyšší než v Belgii. Má to samozřejmě háček: Putinovi nahrály vysoké ceny ropy, které se zvedají už celé roky. Tenhle obrovský příjem pohodlně maskuje nepříjemnou skutečnost, že Rusko bohatne z vývozu surovin, vlastně nic pořádného nevyrábí a zkasírované miliardy neinvestuje do budoucnosti.
Ale normálního Rusa to nezajímá, stejně jako by to netrápilo normálního Čecha nebo Američana. Co je doma, to se počítá. A průměrný Rus ví, že tam má až desetkrát tolik, co před deseti dvanácti lety.
Musel za to něco zaplatit, ale v zemi, která vlastně nikdy nepoznala demokracii s úplnou svobodou a vždy nad sebou měla centrální mozek Ruska, ať už to byl car nebo generalissimus, nevypadala Putinova "řízená demokracie" jako zrovna krvavá daň.
Autoritářská stabilita Putinových let přinesla prosperitu a s ní přenechání politiky do rukou věrchušky. Lidé ji nepovažovali za svou věc a opozice byla tolerována, ovšem pokud věděla, kde je stolička, na níž jako cvičený pejsek na povel krotitele vyskočila.
Když se u nás zjednodušeně říká, že Rusové potřebují pevnou ruku, něco na tom je, i když přesnější by bylo říct, že když je ta ruka bohatě krmí, tak jim nevadí - a že tuhle pragmatickou dohodu klidně uzavírají i jiné národy. Ale v tomhle barterovém systému, kde vládci měnili s lidem rostoucí životní úroveň za netečnost, se něco zásadního mění. Putin teď nevstoupí do stejné řeky.
Kousnou ruku, která je vykrmila?
Je správné zatratit mediální vyznění předchozích ruských protestů, jež je nedalo do náležité ruské perspektivy a hledělo na ně přes opravdu tlustou lupu, ale současně je třeba říct, že tohle by mohl být začátek něčeho nečekaného. Nemusí, jen může.
Když Putin dal lidem prosperitu, zadělal si na budoucí problém. Není totiž pravda, že rebelové musí být nutně jen hladoví.
Putin vytvořil ruskou střední vrstvu. Přiměřeně bohatou, nyní už světaznalou a náležitě sebevědomou. Nyní, když jsou tito lidé materiálně zajištěni, se pomalu začínají zajímat, proč jejich občanský hlas nemá sílu odpovídající jejich postavení. A jestli by se třeba v systému, který by jim přidal větší váhu, neměli ještě lépe.
Jestliže byl zmíněn Egypt, pak tohle je - možná - klíčící se arabské jaro naruby. V severní Africe se bouřili chudí bez perspektivy, kteří neměli co ztratit. V Rusku jsou to naopak lidé, kteří se mají dobře, kteří žijí v ekonomickém systému, jež je víceméně stabilní, a kteří mohou hodně tratit, pokud se systém otřese jinak, než si představovali.
Důchody, Putinova nášlapná mina
Ale stejně tak může tratit i Putin. Tady je jedno z největších tajemství jeho úspěchu: nemá soupeře. Ruský ring je ve skutečnosti prázdný. Jeho nejsilnější stránkou je slabost jeho protivníků. Pokud někdo za změněných okolností v budoucnu vyroste, může Putin za šest let těžce bojovat o poslední prezidentský termín.
Proč? Opozice, kterou nám televize tak zvětšují, zatím není ani sparingpartnerem, protože Putin má na své straně mlčící většinu. Obyčejné pracující vrstvy a důchodce. Protože však Rusko stárne a vymírá, musí zreformovat daně a penze. Tyhle dvě vrstvy se po reformě nebudou mít líp. Jak to zahýbá s procenty, je ve hvězdách, ale můžete se vsadit, že prezidentovi za to do Kremlu polibky posílat nebudou.
Putin vyhrál, ale vyhráno nemá. Rusko příštích let bude pořád zajímavé. Dokonce i bez mediálního přifukování.
