Čína samozřejmě nemůže nijak ovlivnit průběh americké prezidentské kampaně, a navíc si úzkostlivě pěstuje image velmoci, která se nevměšuje do vnitřních záležitostí velmocí jiných. „Ale nemylme se, Peking už zná svého kandidáta do listopadových voleb,“ píše v analýze britský nedělník.
Většina amerických politologů se shodne na tom, že vztahy mezi Čínou a USA jsou dnes nejdůležitějším geopolitickým faktorem planety. A s tímto názorem zjevně souhlasí i Číňané. Jejich diplomaté v USA i zpravodajci se momentálně snaží získat veškeré myslitelné informace o kandidátech. A co zjistí, to zanalyzují domácí odborníci, kterým leží na srdci vše, co by mohlo ovlivnit obrovský obchodní přebytek jejich země vůči USA.
Kdo, když ne Obama?
Na první dojem by se mohlo zdát, že úřadující prezident Barack Obama musí být pro Čínu téměř ideál. Nejlidnatější země světa upřednostňuje kontinuitu, a hrubě se jí nelíbí koloběh nahrazování jednoho politika druhým. „Proto také nikdy nezavede demokracii,“ píše týdeník.
JEN POČKEJTE. Barack Obama v Šanghaji diskutoval se studenty, za fasádou úsměvů se však skrývalo napětí.
Ze strategického hlediska by se měl čínským analytikům líbit muž, který uspíší odchod USA z výsluní. Dlouho se zdálo, že Obama tento ideál splňuje. Neměl zkušenost se zahraniční politikou, svou první cestu do Číny v roce 2009 diplomaticky nezvládl a na kodaňské klimatické konferenci mu agresivní čínské taktizování připravilo pokořující porážku. Jeho druhé volební období, s rukama svázanýma republikánským Kongresem, by mohlo vypadat pro teoretiky „slabých USA“ jako splněný sen.
Mitt Romney by měl naopak Pekingu vadit už jen proto, že ostře kritizuje čínské „čachrování s měnou“. V primárkách slibuje, že první den v Bílém domě zašle přes oceán nótu ohledně podhodnoceného jüanu. A také se opírá o hlasy křesťanů, jejichž situace v Číně nepatří do výkladní skříně lidských práv.
Zlaté nixonovské časy
Jenomže čínské vedení uvažuje jinak, míní Sunday Times. Čínští komunističtí představitelé jsou známi velmi pesimistickým pohledem na lidskou přirozenost, a již několik desetiletí se drží názoru, že právě ti nejtvrdší republikáni, jako byl třeba Richard Nixon, jejich cynismu skvěle rozumějí. Tajné, elitářské vyjednávání se sobě rovnými, jako za Kissingerových časů, to je ideál Pekingu. Od roku 1974, kdy tehdejší šéf americké diplomacie přijel prolomit americké-čínské ledy, mají prostě v Číně slabost pro americké republikány.
Ostatně i prezident George Bush starší po masakru na náměstí Nebeského klidu vyslal do země zvláštního emisara, který přivezl ujištění, že na vztahu mezi oběma zeměmi se nic nemění.
Kolos v rukou 350 vyvolených
Avšak i když odhlédneme od tradičních sympatií, znovuzvolení Obamy by nebylo dobrou zprávou zejména pro nastupující kádry v čínském vedení. Tedy pro ty politiky, kdo donekonečna slibují, že Čínu zreformují a z exportního predátora zneužívajícího levnou pracovní sílu udělají zemi kvetoucí střední třídy. Což se zatím nestalo. Západ se příliš soustředí na porušování lidských práv v Číně, a uniká mu obrovská transformace země v korporativní velmoc.
V rukou státu jsou vysoce ziskové mamutí firmy plus 3,2 bilionu dolarů devizových rezerv. A za ty se staví obří válečné lodě, posílají do vesmíru rakety a družice a vede se nesmlouvavá kybernetická válka proti obchodním rivalům. Současný čínský stát prostě nemá v moderních dějinách paralelu – nástup Německa a Japonska na konci 19. století byl proti dnešní Číně trpasličí záležitostí. A hlavně – celý tenhle kolos řídí pouhých 350 členů Ústředního výboru komunistické strany, samozřejmě i s rodinnými příslušníky.
PŘÍŠTÍ ŠÉF. Vicepremiér Si Ťin-pching právě testuje USA.
Konverze státního ekonomického molocha na spotřební společnost by znamenala obrovské ohrožení zájmů těch, kdo mají podíl na moci. Touha Pekingu po stabilitě za každou cenu navíc zaslepuje čínské vedení vůči dynamice americké politiky. Ať už závod o Bílý dům vyhraje kdokoli, status quo vzájemných obchodních vztahů prostě nebude pokračovat dál. A proto se čínské elitě nelíbí právě Obama. Ví, co dělá, a pokud vyhraje, bude chtít zvrátit nepříznivou obchodní bilanci. Americké odbory hlasitě žádají, aby se výroba vrátila zpět do USA, a Obama jejich volání slyší.
Vojenské šachy
Na diplomatické frontě také nebyl v minulém roce klid. Obama v tichosti vyměnil své poradce pro záležitosti Číny a ministryně zahraničí Hillary Clintonová chytrými diplomatickými tahy podkopávala čínský vliv v Asii jak jen to šlo, od Barmy až po Japonské moře. Stažení z Iráku dává Američanům šanci přeskupit síly a zvýšit vojenskou přítomnost na Dálném východě. Čínské vedení skřípe zuby, ale dělat s tím nemůže nic, poznamenává britský týdeník.
Není pochyb, že čínský viceprezident Si Ťin-pching, který je právě na návštěvě USA, bude zvlášť pečlivě zkoumat postoje i hnutí mysli Baracka Obamy. A až se nynější číslo dvě v čínské mocenské hierarchii vrátí do Pekingu, určitě řekne soudruhům z politbyra: Musíme doufat, že vyhraje Romney.
Překlad: Rostislav Matulík, editor MF DNES
