Nijak se o tom nemluvilo, ale jestliže se egyptské revoluci říkalo "facebooková", protože její obdivovatelé ze Západu věřili, že se organizuje na Facebooku, zaslouží si ještě větším právem přídomek fotbalová.
Snění o zásadním vlivu Facebooku v zemi, kde je pořád velmi málo počítačů a spousta lidí neumí číst, bylo spíše naivní, zato fotbal je v Egyptě tak zásadní, že sehrál i rozhodující roli ve svržení Mubarakovy vlády.
Hooligans káhirských klubů byli přinejmenším zpočátku hlavními bojovníky s policisty na káhirském náměstí Tahrír, tím dokázali přivést na náměstí další lidi, a tak se stali klíčovými aktéry osmnáctidenního povstání.
Byli i u všech dalších událostí, jako byl útok na sídlo bezpečnostních služeb v Káhiře, obsazení části izraelské ambasády či krvavé bitvy v centru města počátkem zimy.
Proč zrovna oni? Důvod má docela logiku: byli jedinou organizovanou silou ochotnou jít proti režimu. Jak uvedli v televizi CNN, v zemi bez veřejného prostoru zbyla pro rebelanty jen dvě místa: mešita a fotbalový stadion.
Disent po egyptsku
Mubarakův režim během třiceti let vyprázdnil politický i veřejný život země, takže neměl klasickou opozici. V Egyptě nakonec zbyly jen dvě síly, které nezvládl. Jedna žila po celou dobu, to byli islamisté z Muslimského bratrstva. Ta druhá vykrystalizovala až v posledních letech - a byli to hooligans, lépe řečeno Ultras, protože tak se sami nazývají.
Svým způsobem bylo to, že se dávali dohromady, samorostlým výrazem touhy po svobodě či nezávislosti. V zemi, kde nebyly nezávislé politické strany či odbory, skupiny fandů nabízely jakýsi paralelní svět.
Nám to přijde skoro neuvěřitelné, protože Evropané považují fotbal, fandovství, hooligans a násilí pořád jaksi za svou záležitost. Ale to všechno se už dávno exportovalo do světa: když se v posledních letech hrálo káhirské derby mezi kluby Zamalek a al-Ahlí (to je ten, jehož fanoušci byli ve středu zmasakrováni), muselo se konat na neutrální půdě, musel přijet rozhodčí z ciziny a všemu asistovaly hotové manévry těžkooděnců.
Fandové se také střetávali s mocí dávno před tím, než se z toho na Tahríru stala revoluce. Trvalo to už přinejmenším čtyři roky a nebylo to jen čistě fotbalové násilí. Fandové al-Ahlí skandovali proti vládě. "Režime, měl by ses nás hodně bát, všechno podpálíme!" - to je úryvek z jejich chorálu.
A režim se bál, takže hooligans v mnoha bitvách s policisty i mezi sebou (za ty roky byly desítky mrtvých a tisíce zraněných) získali bojové zkušenosti, které uplatnili na Tahríru a s nimiž pomáhali strhnout ostatní.
Potížisté revoluce
I proto se teď šíří spiklenecká teorie, že policie na stadionu úmyslně nic nepodnikla. Za prvé si tam prý vyrovnávala účty s Ultras klubu al-Ahlí, kteří patřili při revoluci mezi nejtvrdší jádro, za druhé tím prý vysílá poselství: Vidíte, země se sune k bezvládí, proto je potřeba naší silné ruky.
Něco na tom je, ale jisté je především to, že tu zteč sedmitisícové vlny, která vtrhla na hřiště, by zastavily snad jedině kulomety.
První analýzy se shodují na tom, že Ultras si fotbalovým masakrem podřízli vlastní větev a zničili image těch, kdo první vyšli proti Mubarakovi. Už nějakou dobu byli na obtíž i umírněnějším revolucionářům: frustrovaní pocitem, že jim jejich revoluce byla ukradena, protože pro ně se nic nezměnilo, se v posledních měsících stali nezchladitelnými radikály a potížisty. Teď však, řečeno jejich jazykem, přihráli míč na stranu dosud vládnoucích generálů.
A veřejné mínění, které už by chtělo zase klid a pořádek, jak je vidět z průzkumů, dá tentokrát uniformám asi za pravdu.
