"Nevím, jestli je správné kojeňáky zavřít," dívala se na mě před časem pochybovačně a zároveň s nadějí v očích přítelkyně Veronika, když se o záměru začalo mluvit. Neznám povolanějšího člověka, který by o tom mohl zasvěceněji hovořit.
Veronika patří k těm úžasným bytostem, jichž se vládní rozhodnutí přímo dotýká. Vyrostla v náhradní rodině. Když dospěla, začala pracovat v kojeneckém ústavu. Tak aby mohla pomáhat dětem s osudem, jaký žije sama. Nešlo jí o to, že tím přijde o práci. "Bojím se, aby nepřibylo týraných dětí," vysvětlila mi. Dobře přitom ví, jak moc děti z ústavů touží po domově, jak moc ho potřebují.
Vzpomínám na hezkou snědou dívku Nikolu, kterou jsem před pár lety v jednom takovém kojeneckém ústavu viděla. Byly jí už tři roky. Zrovna plakala, přestože se v té chvíli měla radovat, protože se pro ni konečně našla rodina a nový tatínek s maminkou si ji odváděli. Brečela, protože jim nerozuměla ani slovo. Mluvili německy. V Česku se pro ni náhradní rodina nenašla.
Žena reklamovala dítě: moc brečelo
Ptám se tedy: Kde tehdy, když Nikolu posílali do Německa, byly všechny ty nadšené profesionální pěstounské rodiny, které se tu o opuštěné děti touží postarat? A kde jsou dnes? Proč už si dávno nerozebraly všechny romské, postižené, nemocné a jinak znevýhodněné děti, kterých jsou ústavy plné?
Vybavuji si lékařku z jednoho kojeneckého ústavu, když přišla skoro o hodinu později na schůzku, kterou jsme si domluvily. Klepaly se jí ruce, když se mi omlouvala a vysvětlovala, proč se zpozdila. Těch padesát minut vyřizovala "reklamaci" jedné adoptivní matky. Ústav jí svěřil chlapečka přesně podle její "objednávky": několikatýdenního modrookého blonďáka. Problém byl, že pořád brečel, takže ho paní přišla vrátit. S pochroumanou ručičkou.
Ta matka musela povinně projít poměrně náročným výběrovým řízením na adoptivního rodiče a složitými psychotesty. Evidentně uspěla, i když jí, jak se ukázalo, neměli svěřit ani psa.
Pěstounem se v Česku člověk může stát už dávno. Ti, kteří stojí o to pomoci opuštěným dětem, to už dělají. Bojím se, společně s přítelkyní Veronikou, aby ty davy pěstounů nepřilákala k této "nové" profesi jen vysoká finanční odměna. A aby stát nové pěstouny dobře vybíral. Lépe než novou mámu pro toho vráceného kluka.
