Každý den se ve dvacet hodin v azylovém domě pro muže na Milheimově ulici otevřou dveře a dovnitř vklouzne dvanáct šťastných bezdomovců. Tuhle noc stráví v teple, s hrnkem horkého čaje a skromnou večeří.
"Platí se padesát korun za noc, kdo vypadá, že je pod vlivem, tomu dáme dýchnout. Limit je půl promile, kdo má víc, zůstane venku," popisuje režim pracovník sociálních služeb Miroslav Hrnčíř. Vyprávění, při kterém vaří čaj a maže klientům chleby s máslem a paštikou, však musí na chvíli přerušit.
"Šéfíku, nebylo by trochu cukru?" stojí ve dveřích prosebník a v ruce má otlučený hrnek s kafem. "Jasně, lžičku máte? Nemáte. Tak tady je, kolik chcete toho cukru?" ptá se Hrnčíř a odměřuje bílé zlato do černé tekutiny.
Možnosti přivýdělku jsou špatné
Mezitím se "na cimře" odvíjejí první příběhy nocležníků. "Mám exekuci na důchod, vzali mi i příspěvek na bydlení. Nechali mi jen 3 800 korun jako nutné minimum," říká Petr Richter. Ani se netají tím, že si exekuci zavinil sám, když byl ve vězení a přestal platit sociální a zdravotní pojištění.
"Když sem jdu za padesát korun na den, nechám tu za měsíc patnáct set. Zbude mi málo, ale občas se mi podaří něco přivydělat, ještě to pořád jde," dodává Richter.
Jaké má bezdomovec v zimě možnosti výdělku? "Já prodávám časopis Nový prostor. Mám už svoje místo ve špitále a tam i lidi, kteří si ode mě pravidelně časopis kupují. Teď před Vánocemi je to navíc lepší, prodá se víc," budí dojem spokojenosti Patrik Herman. To je ale jen zdánlivý dojem.
Herman se odmlčí a dodává: "Kdyby to šlo, tak tu nejsme nikdo. Šance na to, že jednou budeme mít normální bydlení, tu není."
"Všechno jsou to spíš životní smolaři," říká pracovník azyláku
Jak se ale člověk octne zničehonic na ulici? "Bydlel jsem u rodičů. Dlouhá léta a spokojeně. Ale měl jsem smůlu, najednou už to nešlo a byl jsem na ulici. Dnes taky prodávám Nový prostor, navíc mám částečný invalidní důchod," přidává svůj příběh další z klientů.
Asistent Hrnčíř jeho slova potvrzuje. "To jsou všechno spíše životní smolaři. V létě sem někteří dokonce chodí pomáhat," říká. Skutečně se nikomu z nich nepodaří se znova postavit na vlastní nohy? "Hodně jim v tom brání alkohol, ale byli tu už takoví. Dokonce se stalo, že mi někdo přišel osobně podat ruku a poděkovat, že se z toho dostal," vzpomíná Hrnčíř.
Zatímco většinu osazenstva tvoří místní štamgasti, s příchodem zimy se objevují i bezdomovci z jiných měst. "Byli tady třeba tací, kteří jeli načerno do Prahy a průvodčí je v Pardubicích vyhodil. Tak tu zůstali na noc a ráno pokračovali v cestě," řekl Hrnčíř.
Takoví cestovatelé už ale neokusí se stálými hosty sváteční večeři. "Dvaadvacátého prosince se sejdeme v kulturní místnosti. Dostaneme řízek a salát, to jsou vlastně naše Vánoce. I přes svátky nás tu ale samozřejmě nechají přespat," říkají stálí hosté v pardubickém azyláku.
