Za co byla trojice Čechů zatčena? Jiří Cetel, Jan Coufal a Michal Veber si vyfotili sochy buvolů před kasárnami a staré letadlo před základnou v Lusace. Zambijští policisté ale pojali podezření, že Češi jsou agenti tajných služeb a chtějí se zmocnit tajemství místní armády.
Takové obvinění je podle ministerstva zahraničí absurdní. Čeští diplomaté také rychle přispěchali trojici v nesnázích na pomoc. Zaplatili za ně kauci, sehnali ručitele a Češi tak po týdnu opustili přeplněné cely vazební věznice.
Museli ale odevzdat pasy a nyní v Zambii čekají na proces, který nejspíš začne až v prosinci. Do té doby budou žít v malém domku, který postupně společnými silami zvelebují. V rozhovoru pro iDNES.cz popsali hrůzné prostředí zambijského žaláře i šok, který se jich zmocnil, když si vyslechli obvinění ze špionáže.
Jak probíhalo vaše zatčení?
Celý den jsme strávili na policejní stanici, kam jsme se dostavili dobrovolně, abychom podali vysvětlení. Pak nás se slovy, že jedeme na mítink na centrální policii, převezli do vazby.
Co vás napadlo, když jste si vyslechli obvinění ze špionáže?
Oficiálně jsme byli obviněni až ve vězení. Po třech dnech vazby. Napadlo nás, že je s námi konec a přemýšleli jsme, jestli je za to trest smrti. Nemohli jsme tomu uvěřit. Naše nálada prudce kolísala, ale drželi jsme se navzájem, naštěstí nás nerozdělili.
Jak vypadá zambijská vazební věznice?
Nikdo z nás nebyl v evropském vězení, ale přesto si myslíme, že je to velmi odlišné. Malé, tmavé, špinavé cely, přeplněné lidmi tak, že se spí v polosedě namačkáni jeden na druhého na betonové podlaze, zakryté špinavou dekou. V rohu za zdí je latrína bez vody.
Pro všechny byl k dispozici jeden pokažený kohoutek, který se dal zastavit jen tak, že se do něj nacpala plastová taška. Proto se voda brala jednou denně do plastových lahví, které sloužily ke všem účelům - pití, mytí, splachování záchodu.
Jídlo nosili příbuzní vězňů, nám pomáhal náš honorární konzul dr. Kaoma, který studoval v Praze a mluví česky. Spoluvězni i policejní služba se k nám chovali velmi přátelsky a první dva dny, než se k nám dostal konzul, nám dávali jídlo.
Dokonce se nám omlouvali, že jsme v jejich zemi vězněni za tak směšný čin. Připadalo nám zvláštní, že se obyčejní pachatelé banálních drobných přestupků omlouvají za jejich rozvědku.
Co vám vzkazují příbuzní?
Velmi nám pomáhají, drží nás nad vodou, jejich psychická podpora je velmi důležitá. Zatím se za námi nechystají, věří, tak jako my, že to brzy skončí.
Jaká byla reakce českého vyslanectví v Zimbabwe?
Neuvěřitelně rychlá, profesionální, a dala nám v těch nelehkých chvílích velkou naději a podporu. Viděli jsme, že nejsme sami, a to je hodně důležité.
Co jste v Zambii dělali?
Přijeli jsme do Zambie na krátkou dovolenou z Johannesburgu, kde jsme pracovali pro holandskou firmu - stavěli jsme expozici na autosalonu. Než veletrh skončil, měli jsme volno, které jsme chtěli využít k poznání Zambie jako jedné z údajně nejpřátelštějších zemí Afriky.
