Protestní hnutí, která vzplála napříč západní polokoulí od Chile až po Německo, zůstávají dosud překvapivě nedefinovaná a nedostatečně analyzovaná. Někteří lidé o nich hovoří jako o největší globální mobilizaci od roku 1968, kdy se rozlícené masy v jinak velmi odlišných zemích sjednotily kolem podobných problémů. Podle jiných názorů zde naopak nejsme svědky ničeho nového.
Spor o osmašedesátý
Například bulharský politolog Ivan Krastěv prohlásil, že momentálně zažíváme „rok 1968 naruby“. „Tehdy studenti v evropských ulicích dávali najevo touhu žít ve světě odlišném od světa svých rodičů,“ uvedl. „Dnes jsou studenti v ulicích proto, aby dali najevo touhu žít ve světě svých rodičů.“
Bulharský politický filozof Ivan Krastěv
Tato hnutí se zatím nedočkala názvu ani jasné interpretace. Avšak to, jak sama sebe popíšou – a jak je popíšou analytici –, bude mít významný dopad na to, jakým směrem by se mohla do budoucna ubírat. Zároveň by takové sebepochopení mohlo ovlivnit, jak by na tato hnutí měli obecně reagovat občané.
Rok 1968 proslul přehnanými teoretickými rozbory. Studentští vůdci, jak si většina lidí pamatuje, neustále produkovali zašmodrchané manifesty, které kombinovaly marxismus, psychoanalýzu a teorie o osvobozeneckém boji ve třetím světě. Snadno se však zapomíná na fakt, že i teoreticky nejdychtivější vůdci té doby chápali, že protestní hnutí, která pomohla definovat rok 1968, v konečném důsledku nevzešla z diskusí na studentském semináři.
Například německý vůdce Rudi Dutschke tvrdil, že hnutí táhne kupředu „existenciální znechucení“ – a také vztek, který vyprovokovala zejména válka ve Vietnamu. I mnoho domnělých „teoretiků“ prohlašovalo, že rozlícené masy by měly opustit revoluční učebnice a místo toho „prakticky problematizovat“ zděděné radikální strategie. Jednodušeji řešeno: měly vymýšlet strategie za pochodu.
V tomto smyslu se protesty z roku 1968 a dnešní protesty neliší tolik, jak někteří pozorovatelé tvrdí. Žádná politická příručka neexistuje, ale existují události a také knihy, které podnítily vztek: v 60. letech to byla kniha Frantze Fanona Odsouzenci země, zatímco dnes je to neotřelý bestseller Rozhořčete se! z pera třiadevadesátiletého bývalého bojovníka francouzského odporu Stéphanea Hessela.
Diplomat a spisovatel Stéphan Hessel (nar. 1917)
Tvář Rudiho Rudi Dutschkeho na obálce biografie, která o něm vyšla v Německu
Stařík podněcovatel
Jak posměšně poznamenávají kritikové, Hesselova knížečka se místy čte spíše jako výzva k realizaci neukotvené, téměř svévolné touhy nechat se něčím rozhořčit – opravdu téměř čímkoliv, pokud to bude možné ospravedlnit subjektivním pocitem spravedlnosti rozhořčeného. Příliš nepomohlo ani to, že Hessel nostalgicky vzýval Jeana-Paula Sartrea, existencialismus a „velký proud dějin“ – tedy tužby vyjádřené na ručně psané ceduli, která se objevila na demonstraci Occupy Wall Street: „Vzrušte se a dělejte něco.“ Výmluvné je, že tuto ceduli z jedné strany obklopoval plakát levicového anarchistického filozofa Noama Chomského a ze druhé plakát pravicového libertariánského politika Rona Paula.
Americký lingvista a aktivista Noam Chomsky
Navzdory vší teoretické slabosti Hesselova pojednání se tedy „rozhořčení“ skutečně stalo sloganem hnutí ve Francii, Španělsku i jinde. A na jazyce zde záleží: rozhořčení totiž naznačuje, že někteří společenští aktéři – vláda nebo obecně elity – porušili sdílené normy nebo chápání morálky. Taková je doslova „reakční“ interpretace těchto hnutí: oživuje je smysl, že došlo k porušení společenské smlouvy a že by se elity měly navrátit ke statu quo, jenž předcházel politikám, které v konečném důsledku vedly k finanční krizi. Je-li tomu tak, pak lidé na náměstích v Madridu, Aténách a New Yorku nedemonstrují ani tak proti lidem u moci – nepočítáme-li pár anarchistů –, ale spíše demonstrují směrem k nim a sdělují jim, že by se měli stydět za porušení údajných společných závazků.
Rabování v londýnské čtvrti Peckham
Rozhořčení a zuřivost
Rozhořčení je něco jiného než zuřivost – tedy sentiment, který je v zásadě slepý a nemusí nutně souviset s předpokladem, že člověk sdílí závazky s lidmi, proti nimž se vymezuje. Do jisté míry to byl také příběh roku 1968: oprávněné znechucení vedlo k zuřivosti, ale když se přefiltrovalo přes naprosto nerealistické revoluční teoretizování, vedlo také k povýšenosti a nakonec až k důmyslnému ospravedlňování fyzického násilí ze strany radikálních frakcí. Při takovém vývoji začnou sebeposilněné menšiny hovořit jménem imaginárních většin – je to svého druhu populismus, který je stejně - jako všechny populismy - hnán spíše emocemi než normami, natožpak rozumem. Případně všechno jednoduše skončí výtržnostmi.
Rozlišování mezi rozhořčením a zuřivostí se může jevit jako hnidopišství. Otázka, jaké si ze současných událostí vezmou ponaučení elity – a ty budou dozajista chtít obrátit protesty ve svou volební výhodu –, bude záviset zčásti na tom, jak budou tato hnutí popsána a jak si sama sebe představují. V této otázce zůstávají demonstranti až dosud podivuhodně němí: zatím neformulovali žádné širší požadavky ani názor na otázku, jak by měla taková jiná společnost – případně „skutečná demokracie“, abychom použili základní frázi španělského hnutí – vypadat.
Španělé se bouří proti vládě, kterou zmítá korupce a není schopná zajistit lidem práci
Jsou-li dnešní protestní hnutí založena na spravedlivém rozhořčení, pak by absence konkrétních požadavků neměla být problémem: společné normy (a politické přístupy, které by z nich vyplývaly) si lze stále široce osvojit. Je-li však hnacím motorem zuřivost, pak by absence jasných cílů mohla vyvolat pouze ještě větší vztek a frustraci, což by nakonec mohlo vést až k fyzickému násilí a nějakému typu politického nihilismu.
Úkol pro elity
To zároveň znamená, že politické elity by se měly snažit pochopit sdělení o rozhořčení a pracovat s ním – a ne cynicky využívat vztek k získání volební výhody. Je například nejen absurdní, ale přímo nezodpovědné, že intelektuál britské Labour Party Maurice Glasman dnes cítí potřebu odhalovat až dosud skrytou „zlostnou vzbouřeneckou stránku“ partajního šéfa Eda Milibanda.
Elity – a spoluobčané demonstrantů – by měly na morální rozhořčení reagovat svědomitým a tvůrčím způsobem a pochopit, že tu jde vposledku o potvrzení liberální demokracie, nikoliv o všeobecnou revoluci, natož o nihilismus. A měly by se snažit uklidnit hněv a rozptýlit zuřivost, která může být pro liberální demokracii vážnou hrozbou.
Jan-Werner Mueller vyučuje na Princetonské univerzitě. Jeho nejnovější kniha nese název Contesting Democracy: Political Ideas in Twentieth-Century Europe (Protest proti demokracii: Politické myšlenky v Evropě dvacátého století).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
