Avšak už dva dny po svém vzniku zárodek Rady utrpěl první velkou ránu. Francie, Velká Británie, Německo a Portugalsko ve spolupráci se Spojenými státy předložily Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce, jejímž cílem bylo odsoudit represi v Sýrii a ukončit nasazování síly proti civilistům. Předložený návrh byl pocukrovanou verzí předchozího textu, nadneseného v červnu. Obsahoval mlhavé pojmy jako „určitá opatření“ a „další možnosti“. Zdůraznil suverenitu, nezávislost a územní celistvost Sýrie a vyzdvihl nutnost vyřešit současnou krizi nenásilně, nástroji inkluzivního politického procesu – a vyzýval k národnímu dialogu vedenému zevnitř země. Dále návrh žádal třicetidenní lhůtu k prověření možností, oproti patnácti dnům v předchozím návrhu.
Záměr byl prostý: zajistit, aby se Rusko, a tedy i Čína zdržely hlasování. Jenže Rusko i Čína návrh beztak vetovaly a v Radě bezpečnosti pro něj hlasovalo jen devět členů, neboť Brazílie, Indie, Jižní Afrika a Libanon se zdržely hlasování.
Předzvěst příštích těžkostí
Ono hlasování v Radě bezpečnosti má tři klíčové důsledky. Zaprvé, násilí zesílí. Od březnového propuknutí protestů už bylo podle odhadů zabito 2700 osob, víc než 10 tisíc lidí bylo nuceno k útěku do Turecka a tisíce dalších byly uvězněny. Assadova vláda neváhá střílet do civilistů, obléhat města či odříznout jim přívod elektřiny a vody. Před několika dny se objevila zpráva, že asi deset tisíc syrských vojáků zběhlo, přičemž několik set se přidalo ke konkurenčním hnutím, jako jsou Svobodná syrská armáda a Hnutí svobodných důstojníků. Nedorazí-li určitá mezinárodní ochrana, hrozí, že hnutí, které vzniklo nenásilně, pokročí do nové, nebezpečné fáze.
Lidé v Jordánsku protestují za svobodu Syřanů
Zadruhé, vážné důsledky dolehnou na regionální bezpečnost. Sýrie je strategickým uzlem Středního východu. Jde o jednu ze zemí nejvíce nepřátelských vůči Izraeli, zejména skrze podporu Hamásu, Íránu a Hizballáhu. Chaos v Sýrii by ohrožoval stabilitu Libanonu a geopolitický vliv Íránu v regionu. Syrský vývoj ostře sleduje také Irák, řízený šíitskými politickými silami, stejně jako Turecko, které až celkem donedávna pokládalo Sýrii za základ své regionální politiky.
Konečně, hlasování Rady bezpečnosti odhalilo jasný rozkol uvnitř mezinárodního společenství. Ze zemí BRICS – Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, které teď náhodou zasedají v Radě bezpečnosti v plné sestavě – dvě návrh vetovaly a zbytek se zdržel hlasování (společně s Libanonem, který se zdržel ze zřejmých důvodů). V případě rezoluce o vojenské intervenci v Libyi se BRICS rozhodly „připustit“ svržení plukovníka Muammara al-Kaddáfího. U Sýrie tomu bylo jinak a ani jedna z těchto zemí se neztotožnila s postojem podporovaným Evropskou unií a USA.
Kdyby v Radě bezpečnosti bylo dosaženo „ideálního“ rozložení křesel, její složení by se oproti současnosti výrazněji nelišilo. Skutečnost, že ohledně Sýrie nebylo dosaženo shody, nás tedy nutí k úvahám o budoucích těžkostech, s nimiž se budeme střetat při správě globální bezpečnosti.
Demonstrant s namalovanými vlajkami Jemenu, sýrie, Lýbie a Tuniska na ruce během nedělních protestů v Jemenu proti vládě dlouholetého prezidenta. Do ulic vyšly i ženy, které slavily Nobelovu cenu míru pro Tawakkul Karmánovou (9. října 2011)
Tady objížďky neexistují
Žádný „univerzální“ model intervence samozřejmě neexistuje, což ovšem neospravedlňuje vyhýbání se „zodpovědnosti za ochranu“ – vynikající koncepce prosazované bývalým generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a přijaté všemi členy OSN v roce 2005. Podpora rezoluce by oslabila Assadovo postavení, neboť by mu dala najevo, že ztratil své tradiční spojence, Rusko a Čínu. Ukázala by také, že mezinárodní společenství je jednotné v odmítání represe a odhodlané ochránit syrský lid (třebaže návrh vůbec nezmiňoval vojenskou intervenci).
Sankce, jež proti Assadovu režimu zavedla EU a USA, nestačí. Dokud však Radou bezpečnosti neprojdou další opatření a nebudou tedy jejím prostřednictvím legitimizované, alternativy jsou omezené.
V posledních letech se země jako Čína, Indie a Brazílie ujímají svého oprávněného místa na mezinárodní scéně, přičemž skupina G7 ustoupila G20. Stejně tak byla v roce 2010 zavedena ambiciózní reforma Mezinárodního měnového fondu s cílem reflektovat změny v globálním rozložení moci.
Tato změna v globální správě se však nesmí omezovat jen na řízení ekonomických politik. Vždyť globalizace sice přináší mnoho všeobecných kladů, ale má i méně příznivé aspekty, třeba právě v souvislosti s globální bezpečností. Vzdor naší narůstající provázanosti Rada bezpečnosti nedokázala dospět ke konsenzu, který by dostačoval k řešení naléhavých problémů, jaký přestavuje Sýrie.
Nikdo nikdy netvrdil, že cesta k pevnější správě globálních záležitostí bude rovná a že se po ní půjde snadno. Objížďky ale neexistují: bez účinných mocenských struktur a upřímného závazku všech aktérů nevyhlíží budoucnost globální stability a prosperity příliš slibně.
Javier Solana (1. října 2009)
Javier Solana, vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a bývalý generální tajemník NATO, je předsedou Centra ESADEgeo pro globální ekonomiku a geopolitiku.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakce.
