Pokud budeme hledat vynálezce téhle pouliční zábavy, bude to editor amerického časopisu Harper's Bazaar Bill Wasik. Ten se v roce 2003 rozhodl několika akcemi udělat legraci ze snobů obdivujících předražené zboží. Sezval například asi 200 lidí do obchodu s luxusními koberci, kde se shromáždili kolem nejdražšího kousku a zírali na něj. Každému prodavači, který je oslovil, říkali, že bydlí všichni spolu a chtějí si tento koberec koupit, protože na něj jeden člověk nikdy nemůže mít.
"Davové akce začaly jako hravé sociální experimenty, které měly podnítit v lidech spontánnost a podpořit větší shromáždění na veřejnosti, prostě proto, že můžeme," vysvětloval Bill Wasik. A proč jako redaktor luxusního měsíčníku na křídovém papíře bojoval proti luxusnímu zboží? Asi taky proto, že mohl. Prý se snažil lidem sdělit, že není nutné být za každou cenu výjimečný a nekonformní.
Tanec a polštáře
Když si zadáte do Youtube vyhledávače slovo flashmob, zjistíte, že od roku 2003 se iniciativy chopily spousty skupin i jednotlivců a přetvořily si tenhle nápad k obrazu svému. Slavná byla třeba diskotéka, která se strhla v dubnu 2006 v londýnském metru. Na různých stanicích se v určenou hodinu sešly davy lidí s přenosnými přehrávači a pustily se do tance. Jenom na Victoria Station jich tančily asi čtyři tisíce. Vzniklé davy musela nakonec organizovaně rozpustit policie a opravdoví cestující asi hodnotu recese nedocenili, přesto se od té doby několikrát opakovala.
Propagace italské značky plavek.
Tyra Banks upozorňuje flashmobem na svůj pořad.
Populární jsou i polštářové bitvy. 22. března 2008 byl vyhlášen Mezinárodní den polštářových bitev a ve zhruba pětadvaceti městech po celém světě se pořádal zřejmě největší flashmob všech dob. Jen v New Yorku se polštáři mlátilo asi 5 000 nadšenců a připojily se i Atlanta, Bejrút, Boston, Budapešť, Chicago, Kodaň, Dublin, Los Angeles, Melbourne, Paříž nebo Curych.
Jak se dají takové masovky zorganizovat a kde se hledají dobrovolníci? Samozřejmě přes internet a na sociálních sítích. V tom také spočívá atraktivita celé akce. Sejdou se lidi, kteří se navzájem vůbec neznají, společně si zatančí, na minutu ztuhnou nebo zpívají, zatímco někdo žádá svou vyvolenou o ruku.
Někdy je sice v očích nastávající a nic netušící nevěsty vidět mírný děs, ale konec je většinou dobrý. Tváří v tvář muzikálovému davu ulice se ještě žádná požádaná neodvážila odmítnout. Co kdyby ji pak účastníci synchronizovaně ušlapali, že?
Policie a představitelé jednotlivých měst nejsou občas z flashmobů nadšení. Když se akce vymkne z ruky nebo se sejde víc lidí, než se čekalo, zastaví to dopravu, občané žalují město, obchodníkům to kazí zisky, a jak jde o peníze, je konec každé srandy, flashmoby nevyjímaje.
