Obamova snaha znovu rozdmýchat blízkovýchodní mírový proces začala izraelským odmítnutím dočasného zmrazení výstavby osad. Spojené státy byly dokonce ochotné nabídnout Izraeli zbrojní zakázku v objemu tří miliard dolarů výměnou za pozastavení výstavby výlučně židovských osad v oblastech vyčleněných pro budoucí palestinský stát. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu však americkou nabídku odmítl.
O devět měsíců později učinil Obama další pokus o nastartování rozhovorů. „Hranice mezi Izraelem a Palestinou by měl být založeny na liniích z roku 1967, upravených o vzájemně dohodnuté výměny, aby oba státy získaly bezpečné a uznávané hranice,“ prohlásil v květnu.
Izraelští vojáci zasahují proti palestinské demonstraci v Ramaláhu. (9. července 2011)
I tentokrát Palestinci Obamovo schéma přijali, zatímco Netanjahu ho veřejně odmítl, čímž nedal Palestincům žádnou jinou nenásilnou alternativu než obrátit se na OSN a usilovat tam o stát založený na hranicích z roku 1967. Stojí za připomenutí, že po šestidenní válce v roce 1967 okupoval Izrael zbytek historické Palestiny a další arabská území. Krátce po této válce deklarovala Rada bezpečnosti OSN v preambuli k rezoluci číslo 242, že „je nepřípustné okupovat území silou“.
Kompromisy, které nikam nevedly
Není to poprvé, co byla OSN vyzvána, aby se stala arbitrem v nezvladatelném blízkovýchodním konfliktu; a nebylo to pouze ze strany Palestinců. Když v roce 1947 odhlasovalo Valné shromáždění OSN rozdělení Britského mandátního území Palestina na židovský stát a arabský stát, Židé z Britského mandátního území Palestina tančili v telavivských ulicích. Dnes Izraelci odmítají uznat palestinskou státnost na mnohem menším území, než jaké bylo podle původního rozdělení vyhrazeno Arabům.
Palestinské milice cvičí v Pásmu Gazy (28. července 2011)
Palestinské milice cvičí v Pásmu Gazy (28. července 2011)
V nedávnějších dějinách se po madridské konferenci v roce 1991 konaly přímé rozhovory mezi Izraelci a Palestinci v různých formátech. Palestinci dělali jeden kompromis za druhým v naději, že částečné dohody povedou ke státnosti. Dohoda z Oslo v roce 1993 uvedla do pohybu mírový proces, který měl trvat pět let, přičemž konečným cílem byl nezávislý palestinský stát a bezpečný a uznaný Izrael.
Mírový proces však odhalil trvalou neschopnost dohodnout se na čemkoliv skutečně podstatném. Ještě horší bylo, že přímé rozhovory nejenže nedokázaly přinést požadované výsledky, ale jejich pokračování zároveň pomohlo maskovat rozsáhlou výstavbu izraelských kolonií na palestinském území. Palestinské pozemky jsou nadále konfiskovány, nadále se budují výlučně židovské osady a takzvaná izraelská „bezpečnostní zeď“ škrtí Palestince sociálně i hospodářsky. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl, že zeď budovaná uvnitř palestinského území je podle mezinárodního práva nezákonná, avšak nestalo se nic, čím by se respektování tohoto nálezu vymohlo.
Cesta vede přes OSN
Mahmúd Abbás, předseda OOP a prezident Palestinské samosprávy, který slíbil, že nebude znovu kandidovat, se rozhodl jít cestou uznání ze strany OSN a nepokračovat v šarádě zbytečných – ba přímo škodlivých – přímých rozhovorů. A tato změna taktiky očividně ťala Izraelce do živého a frustruje USA. Jen málokterý Palestinec spatřuje na tomto kroku cokoliv špatného, ačkoliv si mnozí nejsou jisti, zda povede k bezprostředním a hmatatelným výsledkům.
Palestinský prezident Mahmúd Abbás
Nicméně palestinská veřejnost je prozatím potěšena, že její vedení našlo páteř a postavilo se tlaku Izraele a USA. Abbásovi to z krátkodobého hlediska rozhodně pomůže. Pokud však zapojení OSN nepřinese v rozumném časovém rámci ovoce, mohla by se veřejnost obrátit proti svým politickým předákům – a také proti izraelským okupantům.
Čeho přesně tedy Abbás hodlá dosáhnout? Valné shromáždění OSN - na rozdíl od Rady bezpečnosti - nemůže vyhlásit stát a USA se zařekly, že budou vetovat jakoukoliv rezoluci Rady bezpečnosti, která uzná nezávislost Palestiny. Budou-li však dvě třetiny členů Valného shromáždění souhlasit, může tento orgán uznat Palestinu jako stát se statusem pozorovatele – podobný, jako je Vatikán. V tom okamžiku by mezinárodní společenství bylo povinno zahájit kroky proti jakékoliv straně, která Palestině upírá právo chovat se jako plně funkční a suverénní stát.
Palestina jako stát (i se statusem pozorovatele) by navíc mohla usilovat o právní pomoc Mezinárodního soudního dvora. Uvnitř Valného shromáždění by se také mohla pokusit invokovat zřídkakdy používanou rezoluci Sjednoceni v míru (naposledy se tato rezoluce použila proti režimu apartheidu v Jihoafrické republice).
Touha Palestinců dosáhnout v OSN hlasování o státnosti (v jakékoliv formě) neznamená, že Palestinci nemohou vést přímá jednání s Izraelem. Mluvčí Palestinců včetně Abbáse prohlásili, že nevidí důvod, proč by zástupci nově uznaného státu nemohli jednat se zástupci Izraele. Bude-li však hlasování v OSN úspěšné, nepůjde již o rozhovor lidí s jejich okupanty, nýbrž o jednání dvou států o tom, jak v míru a harmonii vyřešit své vztahy.
Zeď, kterou Izrael obehnal palestinská území - tato část se nachází mezi Jeruzalémem a Betlémem
Daúd Kattáb, bývalý profesor Princetonské univerzity, je generálním manažerem společnosti Community Media Network se sídlem v Ammánu.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulek jsou redakční.
