Jedenáctého září 2001 byl tehdy čtrnáctiletý Andrew Jan Hauner ve škole v Bronxu na severu New Yorku. O nárazech dvou dopravních letadel do budov Světového obchodního centra se dozvěděl, až když prach ze zřícených mrakodrapů usedl.
Směsice adrenalinu a zvědavosti ho přiměla, aby odešel ze školy domů dřív, metro už jezdilo. Rozhodl se postapokalyptický New York nafotit. "Říkal jsem si: Mám fotoaparát, mám kolo. Bylo to dvanáct kilometrů. Cestou domů jsem si ten nápad promítal v hlavě," říká Andrew s odstupem deseti let. Se svolením rodičů se vydal na cestu k místu, kde zemřely tři tisíce lidí.
Jak blízko jste se k místu zborcených budov Světového obchodního centra dostal?
Velmi blízko, tak na sto metrů. Dostal jsem se do Battery Park City, které bezprostředně sousedí s místem nárazů letadel, když slunce začalo zapadat. S odůvodněním, že hrozí nebezpečí zborcení další budovy (budova číslo 7, která se zhroutila v půl šesté večer, pozn. red.), mě policie přiměla, abych nastoupil na přívozní loď, která mě pak odvezla po řece Hudson do New Jersey. Byla už noc, když jsem se vrátil domů.
Andrew HaunerSyn českých imigrantů se narodil a dvacet let žil v New Yorku na severním Manhattanu. 11. září 2001 pořídil ve svých čtrnácti letech unikátní snímky paralyzovaného New Yorku. Byly to jedny z jeho vůbec prvních prací. V Americe studoval latinský jazyk na Bostonské univerzitě. Poslední čtyři roky žije Andrew v Praze u svého dědečka na Malé Straně. Studuje francouzštinu a fotografii. |
Jako rodilý Newyorčan máte určitě bližší vztah k tomu, co se stalo 11. září před deseti lety. Jak to na vás působilo?
Jako Newyorčan jsem měl větší pocit odpovědnosti se k tomu dostat blíž než sedět doma a koukat na to v televizi. Samozřejmě to není tak, že jsem měl geniální nápad a že jsem borec a potřebuju to vidět. Máma mě nejdřív nechtěla pustit. Říkala, že je to šílené, ale dala mi souhlas. Asi rozuměla, že jsem měl touhu to vidět a že to pro mě bylo důležité.
Ztratil jste při těch útocích někoho?
Já osobně jsem žádnou z obětí neznal, takže mě to během toho dne nějak duševně netrápilo. Když ale vidím ty opakované obrázky a videa, tak jsem tím pořád zasažený. Kdo jiný by se tak měl cítit? Ten útok byl šílený.
Ale máma znala lidi, co tam umřeli. Protože je zubařka, tak musela potom dávat k identifikaci i rentgeny svých pacientů. Takže to prožívala lidsky i profesně.
Řešili jste s rodiči po útocích třeba útěk z města?
Ne ne ne, vůbec. To nikdo neřešil. Lidi měli pocit, že divadlo začalo a zase skončilo. Velmi rychle uklidili Wall Street a metro fungovalo. Takže lidi se nebáli, že se to stane znovu. Všichni byli takoví skeptičtí.
Myslíte, že byste to nafotil dneska jinak?
Já už bych to nezvládnul takhle dobře nafotit (směje se). Já jsem se extra super musel soustředit, takže je to jiný pohled. Ale samozřejmě teď vidím amatérské chyby.
Výstava fotekVýstavu Andrewových fotek můžete zhlédnout ve Staré synagoze v Plzni (Smetanovy sady 5). Otevřena bude až do 28. září denně od 13 do 18 hodin kromě sobot. |
Je to první výstava těchto fotek?
Ano, zatím je první. Nápad na tu realizaci vlastně vzešel od spolužáka Radka Kodery z Plzně, který fotky nazvětšoval a je kurátorem výstavy v Plzni.
Proč jste vystavil fotky až po deseti letech?
Díky tomu časovému odstupu mi to, že jsme ty fotky vystavili, taky pomohlo se s tím vyrovnat. Je to určitá katarze.
A plánujete další výstavy?
Zatím ne, možná za deset let (směje se). Je to divná vzpomínka. Mám pocit, že to ani nemá smysl nějak ukazovat.
