Vytáhlý elegán v obleku přijel na tenisové oslavy jako čestný host ze Stockholmu, kde žije od roku 1965. Nad výzvou jen tak si zapinkat však dlouho neváhal.
Legendární hokejista a tenista Vladimír Zábrodský.
Potěžkal si raketu, svlékl sako a s nadšeným úsměvem odehrál několik výměn s Karlem Nováčkem. Když míček z jeho rakety zastavila páska, jen nespokojeně zavrtěl hlavou.
Začínal s tenisem, byl republikovým šampionem i členem československého daviscupového týmu, ale proslavil se jako hokejista. Spojení těchto sportů je prý ideální zejména z pohledu hokejisty. "Z hokeje do tenisu si hráč obvykle odnese příliš mnoho zranění a nemá to měkké tělo. Ale začít po měkké tenisové sezoně s hokejem je ideální," říká.
Překvapení: Jágr mu vykal
Zatímco momentálně je tenisově "zamilovaný do Federera", ve své době obdivoval spolužáka z obchodní akademie Jaroslava Drobného. Sportovní kombinaci tenis-hokej měli stejnou, úspěchy si podělili. Drobný sklízel slávu jako wimbledonský vítěz. "A já byl trochu lepší hokejista," komentuje Zábrodský.
Vladimír ZábrodskýLegendární československý hokejista a tenista. Je dvojnásobným hokejovým mistrem světa (1947, 1949) a členem stříbrného týmu ze ZOH 1948. Za reprezentační tým odehrál 93 zápasů a nastřílel 158 gólů (druhý nejlepší střelec historie národního mužstva). V lize odehrál 18 sezon a nastřílel 306 gólů. V tenise byl v letech 1948, 1955 a 1956 členem československého daviscupového týmu. V roce 1965 s rodinou emigroval do Švédska, kde žije. V roce 1997 byl uveden do Síně slávy IIHF. |
Jeho někdejší spoluhráč Stanislav Konopásek jej dokonce při hledání nejlepšího českého hokejistu historie povýšil i před Jaromíra Jágra. "Hmm, ale to já asi moc komentovat nemůžu, co?" směje se. Jágr jej před časem mile překvapil. "On mi vykal!" nevěřícně kroutí hlavou někdejší slavný centr s přezdívkou Vovka. Okamžitě mu nabídl tykání. "A on na to: Ale když já si vás pamatuju, jak máte ručník na krku, když sedíte na střídačce."
Jeho střídačka byla většinou ta štvanická. Ze stadionu, který už na pražské mapě najít nelze. Český hokejový chrám, v němž Vladimír Zábrodský s reprezentací slavil v roce 1947 první titul mistrů světa, byl před několika měsíci byl srovnán ze zemí. "Tam jsme prožili mládí! Při každé návštěvě Prahy jsem se tam chodíval kouknout. A teď..." nedokončí větu. Vzpomínky mu vhání do očí slzy.
Tragédie z roku 1948: Taky chtěl zůstat v Paříži
Jakoby jich v uplynulých dnech nebylo dost. Tragédie ruského týmu Lokomotiv Jaroslavl, při které přišla o život i trojice českých hráčů Karel Rachůnek, Jan Marek a Josef Vašíček, vrátila Vladimíra Zábrodského do roku 1948.
V Londýně tehdy se spoluhráči čekali na zbytek hokejové reprezentace, který měl kvůli problémům s vízy přiletět později soukromým letadlem z Paříže. Letadlo ale nad kanálem La Manche havarovalo. "Mohl jsem v něm být taky. Dokonce jsem si tehdy říkal, proč nemůžu zůstat v Paříži? Byla tam větší legrace než v Londýně," vzpomíná.
Vladimír Zábrodský a Karel Nováček aneb netradiční tenisová výměna generací.
Když se rozhodoval mezi kariérou tenisty a hokejisty, hokej u něj zvítězil kvůli kamarádství, pocitu vzájemné soudržnosti a kolektivním zážitkům. V roce 1948 však kamarády ztratil, zprávy o úmrtí spoluhráčů byly zdrcující. Reprezentační tým nastoupil k utkání s černými páskami, s osmi hráči. Soupeři neposlali na led ani o jednoho hráče navíc. "Ohromně gentlemanské gesto. Vždyť pro nás to byl hrozný moment," dodává Zábrodský. Přesný opak přístupu komunistického režimu, který chtěl smrt hokejistů kamuflovat emigrací.
Tenis už hrát nechce
On sám opravdu emigroval, s rodinou našel v roce 1965 nový domov ve Švédsku, kde později trénoval tří ligové týmy i talentované tenisty. Jako člen Královského tenisového klubu získal titul veteránského mistra světa v tenise.
Vladimír Zábrodský
V posledním období tráví nejvíc času hrátkami s dvěma pravnuky, manželce pomáhá ve Stockholmu s domácností. Spokojený život mu prý narušuje pouze neklidný spánek. "Člověk musí hlavně pořád něco dělat, aby byl v kondici," zdůrazňuje. Každé ráno proto absolvuje rozcvičku, denně chodí na procházky.
Ve sportovním světě sleduje každý detail, ale raketu bere do ruky jen sporadicky, naposledy si zahrál asi před půl rokem s vnučkami. "Hrát už nechci, protože jakmile začne člověk trochu pinkat, hned ho to táhne. I když je to jen pro legraci, já chci prostě vyhrát," nezapře soutěživého ducha. I do Prahy se těšil na partii mariáše s kamarády.
Ačkoli tehdejší Československo opustil před šestačtyřiceti lety, pořád mluví bezchybnou češtinou, srdce zůstalo české. "Taky jsem holt víc slavnej tady," vnímá Vladimír Zábrodský. Udávat důvody už snad není zapotřebí.
