Jak jste spokojený s dosavadní činností Drop In?
Základní spokojenost je s tím, že jsme vznikli, přežili a že se nám podařilo udržet nějaký standard. A zároveň ovlivnit i protidrogovou politiku a názory společnosti na drogy. Je také uspokojivé, že jsme se rozrostli a poskytujeme komplexnější servis. Myslím, že jsme přispěli k tomu, že protidrogový systém funguje. Není tady příliš AIDS a žloutenky a většina lidí, kteří jsou vysoce problémoví, jsou v evidenci a tudíž jakési spolupráci. Budoucnost ale vidím trochu s obavou, protože se vrací nová vlna mnohokrát neosvědčených pokusů, že zvětšíme represi a vyřešíme to.
Vždyť teď ve Sněmovně nejsou lidovci, kteří platili za hlavní zastánce tvrdší linie...
Vždycky vstanou noví bojovníci. Navíc někteří lidovci se přesunuli někam jinam. Ale přeci jen se ale trošku změnila atmosféra a někteří politici už to pochopili a zvykli si na to.
Drop InNadaci Drop In založili na konci roku 1991 Jiří Presl a Ivan Douda, pracovníci státního Střediska drogových závislostí Fakultní nemocnice II v Praze. Nadace se v oblasti drog zaměřuje na ambulantní kontakt, první pomoc, poradenství, terapii či osvětu. Drop In prosazuje pragmatický pohled na řešení drogové problematiky a snaží se ovlivnit postoj společnosti k drogové problematice ve směru realistického pojetí, uvádějí jeho internetové stránky. |
V čem se vám podařilo změnit názory společnosti na drogovou problematiku?
Myslím, že podstatné bylo prosazení toho, čemu se říká "harm reduction". Tedy substituční programy či výměna stříkaček a jehel. Když jsme s tím už před revolucí začínali, tak mnoho lidí říkalo, že tím podporujeme, aby se braly drogy. Postupně jsme ale přesvědčili společnost a politiky, že to alespoň tolerují. Stalo se to součástí oficiální doktríny. Když už ty lidi nedokážeme vytáhnout z drog, tak alespoň snižujeme rizika. Navíc v první řadě tím chráníme lidi kolem a stát před extrémními finančními nároky. To se ukazuje ve srovnání s Ukrajinou nebo Ruskem, které jsou promořené AIDS, protože toto z nějakých ideologických důvodů nedělali.
Máte představu, kolik klientů za tu dobu nadací prošlo?
Když jsme začínali, tak jsme měli v kartotéce asi dva a půl tisíce jmen, z toho několik set lidí chodilo více či méně pravidelně. Teď tam máme možná až o dva tisíce jmen více, ale jen část je aktivních. Těch nejvíce problémových u nás prošlo v řádu tisíců. Část klientely zůstává anonymní. Dodržujeme nízkoprahovost, tedy maximální dostupnost, aby se lidé nebáli přijít.
Je po dvaceti letech činnosti a výsledcích, které máte za sebou, snadnější získávat finance na provoz?
Naše existence je přeci jen jistější. Už jsme si vybudovali jakýsi respekt a máme, myslím, hodně pevné místo ve struktuře protidrogového působení. Někteří politici námi i prošli, například Pavel Bém. Hlavními donátory jsou pražský magistrát, s kterým je tradičně velmi dobrá spolupráce, a vláda. Její protidrogová komise rozděluje určitý budget. Letos jsme však ještě nedostali státní peníze, je kolem toho velká byrokracie. Ale zaplaťpánbůh ten systém zatím docela slušně funguje. Jde o to, aby stát z toho úplně nevycouval a neztratila se oficiální podpora.
Léčba konopím má šanci projít, pro lidi to ale bude drahé
Plánujete nové projekty a rozšíření činnosti?
Upřímně řečeno nějakou další velkou expanzi nechceme, protože velké podniky jsou v této branži obtížně udržitelné a regulovatelné. Uvažovali jsme ale o tom, že bychom se ve spojení s magistrátem podíleli na speciálním programu. Byl by to mix mezi záchytkou, první pomocí a pobytovým centrem. To tady docela chybí. Zatím se o tom diskutuje a hledá pro to místo. Doufám, že se to podaří.
Už jste našli nové místo pro vaše metadonové centrum, z kterého jste v červenci dostali od Prahy 1 výpověď?
Pracujeme na tom hlavně s pražským magistrátem. V ulici Ve Smečkách jsme byli asi sedm let, takže je vidět, že je to spíše pod voličským tlakem na Prahu 1. Ale není to brutální "vypadněte do čtrnácti dnů", je tam devítiměsíční interval. Nemusí to být úplně v centru města. Teď je taková tendence to rozprostřít po Praze, aby to nebylo koncentrované jen v jedné části. Funguje totiž postoj: Ano je to užitečné, ale ať to je někde jinde.
Zdá se, že se s kolegou Jiřím Preslem oproti minulosti méně účastníte besed na školách a dalších osvětových akcí.
To je optický klam. Velmi bych podtrhl, že se podařilo udržet program, už asi 16 let sponzorovaný Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, na který jezdí odborníci, policisté, sexuologové či zpěváci. Děti tam dostávají zásadní informace o rizicích. To, že se to podařilo udržet a prošlo tím více než milion mladých, to je neskutečná věc. Jen už se o tom tolik nemluví. Drogové téma bylo mediálně hodně aktivní prvních deset let, druhých deset let už tolik ne.
Na webu nadace se ucházíte o pomoc dobrovolníků. Jaký je o to zájem?
Sem tam někdo se ozve, ale přeci jen je dobrovolnictví v naší branži trochu problém. Ne každý na to má žaludek, odvahu a předpoklady. Prochází námi ale poměrně hodně stážistů z různých typů škol.
Co považujete na české drogové scéně za hlavní problémy?
Zhruba posledních osm let je scéna relativně stabilizovaná. Výkyvy, že za poslední dva roky cosi přibylo a podobně, jsou většinou způsobené jinými statistikami a evidencemi. Je vždycky dobré hodnotit, co se děje, v dlouhé časové řadě.
Jak velkou šanci uspět má petice žádající legalizaci konopí na léčebné účely, kterou nedávno zaštítili lékaři i pacienti?
Myslím, že šance je docela velká. Určitě větší, než to bylo před pěti nebo deseti lety. Samozřejmě kolem toho budou dohady, křik a různé ideologické výstupy. Pokud to bude oficiálně uznané, atmosféra se změní a bude menší represivní tlak. Zároveň ale je velké riziko, že to úředníci sevřou do kabátu, který to moc omezí. Mělo by to být provázané s tím, co se děje už dnes, že lidé, když to nemůžou mít legálně, si to v malém pro sebe nebo nejbližší okolí zadarmo vypěstují. Když to bude jen přes lékárny a různé kontroly, bude to velmi drahé a obtížně dostupné.
