Shrnout příběh Anity Fischerové do několika odstavců je v podstatě nemožné, lze ho jen hrubě nastínit. První velkou ranou byla smrt otce v roce 1939. A pak, protože rodina měla židovské kořeny, přišel déšť antisemitských nařízení úřadů v zemi okupované nacistickým Německem.
Anita Fischerová těsně před válkou
Perzekuce vyvrcholila deportací do ghetta Terezín. Dvanáctiletá Anita tam s matkou přijela 3. srpna 1942. Půl roku předtím se ve Wannsee nacistické špičky shodly na likvidaci židovského národa.
Anita vzpomínala: "Říkaly jsme si, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si tam pobudeme, pak skončí válka a pojedeme zase domů. Byl takový legrační optimismus… Jenže v Terezíně jsme s hrůzou zjistily, že lidé jsou odtud odváženi dál."
Transportu na východ se Anita a Eleonora Fischerovy vyhýbaly až do prosince 1943, kdy je nacistický aparát poslal v dobytčích vagónech do Osvětimi-Březinky.
Nebýt maminky, nepřežila bych to
"Příjezd do Osvětimi byl jako hororový výjev, to mám stále před očima... Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli, jen dětem nechali spodní prádlo a boty. Nechali nás celou noc někde stát a pak nás dovedli do tábora, kde už byli terezínští vězni, kteří tam přijeli zářijovým transportem."
Nacistický koncentrační tábor Osvětim - Birkenau (foto Adam Drda, Post Bellum)
Anita se v Osvětimi dostala do tzv. Terezínského rodinného tábora, jehož pozdější likvidace v plynových komorách 8. března a 10.-12. července 1944 byla největší hromadnou vraždou československých občanů v době druhé světové války (podrobnosti najdete například na www.holocaust.cz).
V červnu 1944 vyhlásili Němci selekci: vybírání těch, kdo ještě mohou pracovat a těch, kdo zemřou jako nepotřební. Zúčastnily se jí i Anita a Eleonora Fischerovy: "Pochopitelně jsme neprošly. Maminka ano, já ne. Tak maminka šla na 'schreiberei' a nechala se vygumovat. Takhle jsme šly k selekci třikrát."
Potřetí rozhodoval o jejich životě opilý esesák, kterého rozesmála Anitina špatná němčina - a z náhlého rozmaru neposlal dceru do plynu, ale s matkou do ženského tábora a poté do lágru Stutthof. I tam se konaly selekce, i tam Anitu zachránila maminka: "Před tou selekcí mě schovala někam za plot. Ona pak vybíráním prošla, zpoza toho plotu mě vytáhla a odvedla mezi ty, které stály na 'správné straně'. Nebýt maminky, tak jsem to nepřežila."
Dvě postavy na bílé pláni
Anitě ale ubývalo sil - byla zařazena do komanda, které v pobočném lágru Guttau kopalo zákopy. Eleonora Fischerová pracovala i za ni. Anita vyprávěla, že "pak přišla ta pravá krutá polská zima, která je horší než naše. Ležely jsme na podlaze, pod sebou měly jen proleželou slámu, když jsme se ráno probudily, měly jsme zmrzlo za hlavou. Voda tam nebyla".
Anita FrankováAnita Franková se narodila v roce 1930 jako Anita Fischerová. Pocházela z Litomyšle, z asimilované židovské rodiny. Otec Josef zemřel v listopadu 1939 na infarkt a maminka Eleonora zůstala s dcerou sama. Po válce vystudovala Anita dějepis a archivářství, téměř čtyřicet let pracovala v pražském Židovském muzeu a podílela se na vytvoření Dokumentačního střediska, z něhož vzniklo současné oddělení holocaustu. Zemřela před třemi lety, 10. března 2008. |
Když se přiblížila fronta, vyhnali esesmani zbývající vězně z tábora a zabíjeli ty, kteří se zdrželi vzadu.
"Začali nás pažbou pušky mlátit do hlavy, každá jsme dostala tři rány, maminka ztratila vědomí. Já jsem to ještě viděla a ještě jsem se tak pokořila, že jsem klekla, sepjala ruce a řekla německy: 'Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.' On mě praštil a zůstaly jsme tam ležet.... Ale neumrzly jsme a ani jedna z těch tří ran nás nezabila. Nějak jsme se pak dostaly do našich ubikací, ale jak, to jsme si nepamatovaly. Jen já mám před sebou širou sněhovou pláň, po které jdou dvě postavy, já s maminkou, vzájemně se podpírají a vpředu je ohromný kotouč slunce."
Přeživší vězně nakonec osvobodili sovětští vojáci, ale ani to nebyl konec útrap. Odvezli totiž Anitu a Eleonoru Fischerovy do Ruska a nakonec od sebe matku s dcerou oddělili. Eleonora Fischerová se vrátila do Prahy teprve v březnu 1946, několik měsíců po dceři. Zemřela o čtyři roky později na následky zranění hlavy.
Příběhy 20. stoletíCestu Anity Frankové koncentračními tábory, zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli 14. srpna její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Repríza je v sobotu 20. srpna. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přítel Paměti národa. |
