Poslední průzkum veřejného mínění katapultoval zpět do Sněmovny lidovce i zelené. První ze zmíněných stran by podle Factum Invenio získala nyní devět křesel, druhá jmenovaná sedm.
Hlasů to není moc, ale kdyby mohly přispět k právě schvalovaným a připravovaným reformám, asi by koalici udělaly čáru přes rozpočet. Lidovci říkají striktní ne odchodu do důchodu po sedmdesátce, zelení by zase hledali cestu pro zachování stravenek.
Obě strany shodně tvrdí, že připlatit si za luxus ve zdravotnictví je potřebné, rozhodně však mezi něj neřadí amalgámové plomby. Jídlo nebo knihy by měly nejlépe podléhat nulové DPH a stát už by neměl zatěžovat vyšší spotřební daní pohonné hmoty.
iDNES.cz předsedům obou stran položil šestici palčivých otázek, které souvisejí s penzijní, daňovou a zdravotnickou reformou.
Jaká by měla být hranice odchodu do důchodu?
Pavel Bělobrádek: Určitě musí být pod 70 let. Není reálné, aby lidé chodili do důchodu v 73 letech. V západní Evropě sice mají taky posunutý věk odchodu do důchodu poměrně vysoko, ale málokdo v tomto věku skutečně odchází. Jsou tam nastaveny mechanismy, že lidé mohou skutečně odcházet za poměrně slušných podmínek dříve. Je jasné, že se musí také jednoznačně rozlišit těžká manuální práce, a tam to musí jít formou určitých fondů, kdy zaměstnavatelé za podpory státu vytvářejí nějaké další připojištění, aby lidé mohli odcházet do penze dříve. I když bude delší doba dožití, těžko bude člověk po sedmdesátce na některých místech pracovat. Myslím, že hranice 65 let je tou, o které se můžeme v nejbližších deseti dvaceti letech bavit.
Ondřej Liška: S tím, jak dochází ke zvyšování věku dožití, se musí zvyšovat věk odchodu do důchodu. S tím SZ souhlasí. Zároveň jsme ale proti automatickému prodlužování věku odchodu do důchodu, o každém navyšování této hranice je třeba vést celospolečenskou diskusi. Dále je nutné zohlednit počet vychovaných dětí a také to, že některé profese nebudou schopny do důchodu odcházet v tak pokročilém věku (například horníci a podobně). Z tohoto důvodu jsme pro zavedení zaměstnaneckých penzijních plánů, ze kterých budou tyto předčasné odchody do důchodu financovány.
Měli by si pacienti hojněji připlácet za nadstandardní služby u lékaře?
Pavel Bělobrádek: Otázka standardu a nadstandardu je věc, kterou KDU-ČSL ve svém programu má. Problém je v tom, jak standard a nadstandard představují ODS a TOP 09. Tak je pro nás zásadně nepřijatelný. Zaprvé není definováno, co je to standard. Pokud je v zákonu o zdravotních službách napsáno, že je to nejnižší a v místě dostupná péče, tak to není v podstatě vůbec nijak definováno. A zadruhé, v zákoně je zmocňovací ustanovení, že jej bude vyhláškou určovat ministr. A to je pro nás taky nepřijatelné, to musí být ze zákona. Osobně si myslím, že by bylo lepší definovat, co je nadstandard, než co je standard. To znamená, nadstandard je robotická operace, něco lepšího, nikoliv, že standard je to, na co má každý právo, to nejlevnější a v místě dostupné. To znamená, že u zubaře je nejlevnější vytržení zubu a u gangrény na noze je nejlevnější ji uříznout. To je pro nás nepřijatelné.
Ondřej Liška: SZ je pro zavedení plateb za nadstandard, který bude ale ukotven zákonně a podrobně určen na základě transparentního procesu, do kterého bude zapojena odborná i laická veřejnost (pacienti, lékaři, lékárníci a jiní). Aktuální vládou zpackaný proces definování standardu považujeme za chybně pojatý a netransparentní.
Zařadili byste do nadstandardu i amalgámové plomby?
Pavel Bělobrádek: Co jiného už by mělo být hrazeno ze zdravotního pojištění? Oškrábání zubů od zubního kamene? Vždyť už teď si za všechno u zubaře platíme. Za co by se tam pak už neplatilo? Myslím si, že tady už se dostáváme někam, kam bychom se dostat neměli. Plomby by měly zůstat hrazeny ze zdravotního pojištění.
Ondřej Liška: Základní amalgámové plomby považujeme za standardní výkon, který je třeba plně hradit z veřejného zdravotního pojištění. Použití kvalitnějších materiálů nebo postupů může být považováno za placený nadstandard, ale opět zdůrazňujeme nutnost kvalitního a transparentního definování tohoto nadstandardu, který bude v čase aktualizován.
Měla by se zvýšená sazba DPH vztahovat také na knihy a jídlo?
Pavel Bělobrádek: Neměla by se na ně vztahovat. A neměla by se vztahovat ani na několik dalších zásadních položek. Především těch, které se týkají spotřeby dětí. Například ve Francii to funguje tak, že nic, co se týká spotřeby dětí, není zdaněno. To znamená od dětských hraček, plen, dětského oblečení, dětského jídla, pomůcek do školy.
Ondřej Liška: Strana zelených podporuje zachování dvou sazeb DPH jako důležitého nástroje hospodářské, sociální, ekologické a kulturní politiky. U knih a jídla jsme jednoznačně pro sníženou sazbu, případně bychom se rádi pokusili vyjednat výjimku v rámci EU a zařadit tyto produkty do nulové sazby.
Měla by se zvyšovat spotřební daň na benzin?
Pavel Bělobrádek: Zvyšování spotřební daně na pohonné hmoty je kontraproduktivní. Už dnes se tankuje mimo republiku, protože u nás jsou dražší pohonné hmoty než v zahraničí. Takže pokud daň zvýšíme, donutíme ty, kteří jsou ve vnitrozemí, aby zaplatili více než ti, kteří bydlí v příhraničí. Popřípadě tankovat mimo republiku donutíme kamiony, o které se tady zejména jedná. Ti si natankují před hranicemi a přejedou republiku a natankují si za hranicí.
Ondřej Liška: Ne, neboť naše spotřební daň je vyšší než ve většině okolních států, což za daných podmínek nedává prostor pro její zvyšování. Její zvýšení by tak vůbec nemuselo znamenat vyšší výnosy pro státní rozpočet. Naše řešení: U spotřebních daní jsme v rámci jednotného evropského trhu pro celoevropskou harmonizaci, to znamená, že je třeba sazby daně plně sjednotit v celé EU. Obecně jsme pro vyšší zdanění pohonných hmot jakožto nástroje pro řešení negativních externalit způsobených spalováním ropných produktů, ovšem za podmínky, že se vyšší výnos ze zdanění využije ke snížení zdanění lidské práce a jako podpora pro úspornější technologie. Tyto principy jsme prosadili v minulém období ve vládě jako první fázi rozpočtově neutrální ekologické daňové reformy, tedy že vyšší zdanění znečišťujících pohonných hmot zároveň snižuje daňové zatížení práce a zvýhodňuje ty, kteří se chovají úsporněji. Celkový výnos pro stát tak ale zůstává stejný a celkové daňové zatížení taktéž. Zároveň si uvědomujeme, že v případě přílišného zdanění může dojít k vyšším daňovým únikům.
Měl by stát danit zaměstnanecké benefity včetně stravenek?
Pavel Bělobrádek: Tyto peníze by měly přijít skutečně do výplat zaměstnanců. Ať se zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnou na nějakých jiných úlevách. Zaměstnanci čerpajícímu benefity přispívá něco zaměstnavatel, ale něco i stát, tedy každý z nás. Ten, kdo podniká, ten vlastně doplácí zaměstnancům. Ať dostanou proto zaměstnanci vyšší plat a z toho si platí, co potřebují. Každá výjimka, která existuje, zdražuje systém. Je potřeba se s odbory nebo se zaměstnanci dohodnout tak, aby jim tato výhoda byla kompenzována jinak, aby byl tento příjem zdaněn.
Ondřej Liška: Jsme pro zachování různých zaměstnaneckých benefitů, ale mělo by dojít k jejich danění, jelikož se jedná o další příjem zaměstnanců. Stravenky tedy zachovat, umožnit jejich daňově nákladovou uznatelnost, ale zdanit je jako příjem ze závislé činnosti.
