Kdy, kde a proč nepokoje vypukly?
Syrskou opozici povzbudil úspěch revolucí v Tunisku a Egyptě, kde hlas ulice svrhl dlouholeté autokraty. První protesty vypukly v polovině března ve městě Dará na jihu země. V Sýrii panuje jeden z nejrepresivnějších režimů na světě, ale když se nepokoje rozšířily i do dalších měst, dlouholetá bariéra strachu padla.
Mezi tisícovkami lidí, které pravidelně vyráží do syrských ulic, jsou příslušníci střední třídy, aktivisté za lidská práva, členové Muslimského bratrstva i řada chudých.
Protestují proti vysoké nezaměstnanosti, represi, všudypřítomné korupci a neschopnosti funkcionářů degenerující strany Baas, která se drží u moci od roku 1963. Zemi navíc v posledních letech zasáhla katastrofická sucha a ceny potravin dramaticky stouply.
Kdo protesty organizuje?
Podobně jako v ostatních arabských zemích jsou v Sýrii podstatnými činiteli revoluce internet, satelitní televize a mobilní telefony s fotoaparáty. Profily na Twitteru nabízejí přehlídku revolučních sloganů, informace o pohybu vládních jednotek i o demonstracích v jednotlivých městech a následných represích.
Facebookový profil nazvaný Syrian Revolution 2011 sleduje 120 tisíc uživatelů. Internetoví aktivisté ale především ověřují informace z demonstrací a předávají je do zahraničí. Pravými organizátory protestů v jednotlivých městech jsou místní lidé.
Syrský voják na kontrolním stanovišti v Damašku (24. dubna 2011)
Mladý Syřan protestuje proti režimnímu násilí ve městě Derája (25. dubna 2011)
Syrský vládní tank v ulicích Dará (25. dubna 2011)
Protože někteří představitelé opozice chtěli čekat na příhodné podmínky pro revoluci až do léta, iniciativy se chopila asi desítka liberálních intelektuálů. Prostřednictvím regionálních sítí se do organizace protestů zapojovalo stále více a více lidí. Demonstrace nyní organizují lokální výbory, které se tajně schází v mešitách a sousedství.
Jak zareagoval režim?
Pětačtyřicetiletý Asad se vlnu nepokojů snaží utišit střídáním metody cukru a biče - druhé jmenované však zatím převažuje.
Prezident obměnil svůj kabinet, rošáda s ministerskými loutkami ale nemohla opozici uspokojit. Proto 21. dubna zrušil výjimečný stav, který v zemi platil 48 let a dával tajné policii pravomoc k potlačování jakéhokoliv projevu nesouhlasu.
Jeho konec byl jeden z hlavních požadavků opozice, když ale druhý den povzbuzení demonstranti vyrazili do ulic, zasáhli proti nim tanky a odstřelovači. Podle syrských aktivistů od začátku protestů zahynulo už 400 lidí.
Oběti pátečních nepokojů v Sýrii vyfocené na mobilní telefon (23. duben 2011)
Syřané protestují proti režimu Bašára Asada, který zemi vládne 11 let (23. duben 2011)
Asad má ve srovnání se svým otcem užší manévrovací prostor. Je svázaný léta korumpovanými klikami, armádou a rozvědkou. Žádná z těchto skupin nemá o reformy zájem. Proto postupuje proti demonstrantům tvrdě, změny ponechává spíš jen na úrovni slibů a z nepokojů viní zahraniční konspiraci.
Prezident stojí před zásadním dilematem: další ústupky mohou demonstrující vnímat jako slabost, která jejich protesty jen povzbudí. Vystupňování represí může na druhou stranu radikalizovat stále rostoucí opozici. Podle mnohých analytiků už ale čas pro reformy promeškal a ulice se nyní spokojí pouze s jeho odchodem.
Jak se k nepokojům staví Západ?
Západ zvolna stupňuje rétoriku proti Asadově režimu, zvažuje vyšetřování jeho představitelů kvůli možným zločinům proti lidskosti a zavedení sankcí. Výsledek lidového povstání ale nemůže příliš ovlivnit. Asad má k dispozici velmi dobře vyzbrojenou armádu, která ho na rozdíl od případu egyptského prezidenta Husního Mubaraka nenechá ve štychu.
Sýrie má vazby na Írán, libanonské radikální hnutí Hizballáh i Hamás ovládající Pásmo Gazy. Bílý dům chtěl v uplynulých letech Damašek vymanit ze spojenectví s Teheránem a přetáhnout ho do svého tábora a v lednu se do země po šesti letech vrátil americký velvyslanec.
Toho Washington odvolal po vraždě libanonského premiéra Rafíka Harírího, v níž měl syrský režim velmi pravděpodobně prsty. Od minulého léta v zemi působí zvláštní francouzský zmocněnec, který se snaží ušlapat cestičku k podepsání mírové smlouvy s Izraelem. Tato jednání se ale kvůli posledním událostem ocitla u ledu.
Nepokoje proti Asadově režimu v Dará (25. dubna 2011)
Demonstranti pobití při demonstracích u Damašku (22. dubna 2011)
Protesty v Sýrii (23. dubna 2011)
Odsouzení Asadova režimu na půdě RB OSN by s velkou pravděpodobností vetovalo Rusko. Západ se také obává, že jakýkoliv nátlak by Damašek jen více nahnal do náručí Teheránu a vyvolal útoky Hizballáhu proti Izraeli nebo vojákům z Evropy na jihu Libanonu.
V neposlední řadě je tu také riziko sektářského násilí, které by Sýrii po pádu autoritativního režimu mohlo zachvátit. Prezident Asad a jeho mocenský okruh se hlásí k alevitům, větvi islámu blízké šíitům. Alevité ale v zemi tvoří jen menšinu populace a výbuch násilí mezi nimi a sunnity, drúzy a Kurdy by se mohl přenést i do sousedního Turecka, Libanonu a Iráku.
Jaká je povaha syrského režimu?
Po smrti Hafíze Asada v roce 2000 vkládal Západ do jeho syna Bašára velké naděje. Pokud ale tento vystudovaný oční lékař měl nějaké demokratizační úmysly, brzy od nich upustil. V roce 2005 zavedl pouze ekonomické reformy, díky nimž vznikly nové lukrativní monopoly ovládané představiteli armády a členy Asadovy rodiny.
Vyvinula se nová kasta důstojníků a alevitských klanů, která tvrdě potlačuje opozici a vymáhá úplatky od soukromých podnikatelů. Sunnitská většina nemůže režimu odpustit krvavý masakr sunnitského povstání ve městě Hamá, jež Asadův otec Háfiz nechal v roce 1982 srovnat se zemí. V troskách města tehdy zahynulo nejméně deset tisíc lidí.
