Keiko Naganumová se směje a pozoruje svého šestiletého syna, jak dovádí s hračkami. Malý Ran předstírá, že jeho plyšový krokodýl pojídá deku a spolu se svou matkou se tomu chichotá. Smích je ale jen zdání, maska, za kterou se skrývá ten nejhlubší žal.
"Ne, nejsem v pořádku. Samozřejmě, že nejsem v pořádku. Ale stále mám ještě jednoho syna," kroutí hlavou Keiko a rozhlíží se po přeplněné tělocvičně. Už druhý týden žije s dalšími Japonci, kterým tsunami sebrala obydlí i jejich dosavadní život, v evakuačním středisku.
Její osmiletý syn Koto je nezvěstný. Když udeřila tsunami, byl právě ve škole. Ze 108 žáků základní školy Išinomaki Okawa jich 77 zemřelo nebo jsou nezvěstní. Jedním z nich je i Koto, jehož tělo se stále nenašlo.
Následky zemětřesení v Japonsku (22. března 2011)
Jedno z evakuačních center po zemětřesení v Japonsku (18. března 2011)
Obyvatel města Kesennuma v prefektuře Mijagi prochází troskami (23. března 2011)
"Ran tsunami viděl," řekla paní Naganumová televizi CNN. "Jeho bratr je pryč, tak si myslím, že pochopil. Vidím, že se snaží předstírat, že je šťastný, tak o něj nemám starosti," dodává zdrcená matka. Sama se také snaží předstírat, že je veselá. Truchlení by nyní znamenalo kolaps.
Nepostrádá jen syna, mezi pohřešovanými je i její matka a teta. "Sedm nebo osm," počítá Paní Naganumová tiše na prstech počet svých mrtvých a nezvěstných příbuzných. Žal nad ztracenými blízkými naplňuje celou tělocvičnu, v nouzovém příbytku všichni ztratili někoho blízkého.
Sešity a aktovky od bláta
Nejvíce ale bolí vzpomínka na mrtvé děti ze základní školy. Otcové s lopatami u jejích trosek každý den pomáhají záchranářům. Skořepiny budovy nabízí pohled do jejích zpustošených útrob, které přežvýkala děsivá síla valící se vodní stěny. Vedle stojí na zemi vyrovnané aktovky, které se podařilo najít mezi troskami a čekají na identifikaci.
Všude se válí připomínky na malé školáky: lavice, křídy, sešity i pálky školního baseballového týmu. Kde jsou ale těla pohřešovaných dětí, nikdo netuší. Zoufalé rodiny mají jen jedno přání.
Zlaté ručičkyJaponci opravili zcela zničenou silnici za pouhých šest dnů |
"Je mi jedno, co se s ním stalo, já ho chci zpátky," říká paní Naganumová. Její manžel tělo jejich syna hledá u školy každý den. "Mé dítě by se mělo vrátit ke mně, musím ho najít," dodává.
Humanitární organizace pro děti v evakuačním centru zbudovaly koutek na hraní. Malí Japonci si kreslí, hrají vybíjenou nebo skáčou přes gumu. Zní to jednoduše, ale ve chvílích jako je tato, je hra pro děti velmi důležitá.
Poskytuje jim pocit bezpečí, pomáhá jim zotavit se z následků hrozivé devastace a zároveň jejich rodičům pomáhá překonat traumata. Keiko Naganumová se při pohledu na svého syna Rana snaží smát co nejčastěji.
"Když přestanu a začnu myslet na někoho, o koho jsme přišli, nemohu už dělat nic jiného," vysvětluje přívětivě proč tak ochotně přistupuje na iluzi obyčejného života.
