Mnohokrát za život mohl být Vojtěch Klečka mrtvý. Nejblíže k tomu měl v roce v roce 1950, kdy ho komunisté odsoudili k trestu smrti. Působil totiž jako agent-chodec, který na Šumavě převáděl lidi na Západ. Ale provazu unikl. Za zásluhy v odboji za války mu byl trest změněn na doživotí.
Jako mukl (muž určený k likvidaci) si tak během patnácti let prošel věznice v Jáchymově, v Ruzyni, v Leopoldově... Svoji ženu a dva syny, z nichž mladší se narodil měsíc před zatčením, mohl vidět jen občas. "Tak jednou za čtvrt roku nás pouštěli na návštěvy. Pokaždé to bylo k takovému velkému stolu, kde jsme se nemohli ani dotknout," říká mladší syn Bořivoj Klečka.
Zajímavě si osud zahrál i s bratrem Vojtěcha Klečky Františkem. Proti nacistům stáli společně, ale zatímco Vojtěch po válce bojoval i s komunisty, František byl v západním Německu zadržen jako šéfagent československé zpravodajské služby. A dostal dvacet let kriminálu.
"Skoro celý život jsem měl na bráchu strašný vztek. Říkal jsem mu, že kdyby se tatínek dozvěděl, že je bolševik, asi by ho zabil. Jenže když brácha umřel, zjistil jsem, že taky dokázal spoustě lidem pomoct. To už ale bylo pozdě, abych to s ním probral. Když jsem s ním naposledy jel autem, strašně jsme se pohádali. Při loučením jsem mu mával a on se ani neotočil. A za týden zemřel," vzpomíná Klečka, podle něhož je možná lepší, že to tak bylo. "Horší by bylo, kdybych k němu měl úctu a nakonec by se ukázalo, že to byl grázl," dodává.
Život mu zachránila foukací harmonika
Na stole malého Klečkova bytu leží malá foukací harmonika. Ta mu jednou zachránila život. Cestoval vlakem s futrálem od kytary, jenže místo nástroje v něm vezl samopal a šest zásobníků. Náhle však přišel esesák a chtěl na Klečkovi, ať na kytaru zahraje.
"V tu chvíli bylo zle. Rychle jsem mu pověděl, že jsem na ni hrál celou noc už necítím prsty, že mu radši zahraju na něco menšího. Tak jsem vytáhl harmoniku a byl klid," říká a hned nabízí, že něco zahraje i hostům. Ti se včera střídali jeden za druhým.
"To je lidí. Ještě že jsem všechno uklidil, aby mi něco nezmizelo," vtipkoval vitální Klečka, který si oslavu užíval. "Na pití nejsem. Ale kdybyste viděli, co dokážu sežrat, to byste nevěřili. Většinou si vařím sám, třeba palačinky. Těch sním pořád štos. Teď už se ale začínám flinkat, takže jídlo mi nosí syn. Holt, když má člověk chuť k jídlu, je to boží dar. V Leopoldově jsem poznal, co je to hlad. Když mě pustili, měl jsem padesát dva kilo," vysvětloval Klečka.
Stále ho ale dokáže rozčilit, když se děje bezpráví. "Loni jsem byl v Příbrami v kostele a tam se začalo řešit, co je pravdy na tom, že 110 kněží bylo členy Státní bezpečnosti," vzpomíná. V tu chvíli se přihlásil a začal vyprávět, že byl s kněžími ve vězení v Leopoldově zavřený skoro šest let.
"Tam jsem poznal, že to byli nejstatečnější lidé, které jsem poznal. Nikdy neprosili o úlevy. Ale mně je jedno, jestli jste žid, katolík, kněz, Němec nebo Rus. Důležité je nikomu neublížit, protože člověk, který ubližuje ostatním, to je grázl."
