Armádní letoun ruské výroby Antonov An-24 se 19. ledna 2006 vracel se slovenskými vojáky z mírové mise KFOR. Letiště v Košicích, kde na vojáky čekali příbuzní, bylo už téměř na dohled, když letadlo narazilo do kopce Borsó na maďarsko-slovenském pomezí. Nejtragičtější havárii v dějinách slovenských ozbrojených sil přežil jediný muž na palubě - šestadvacetiletý Martin Farkaš. Smutné výročí si připomíná na misi v Afghánistánu, kde má na starosti ekonomické zajištění slovenských jednotek.
Jak vzpomínáte na pád letadla před pěti lety? Jak často se vám vrací vzpomínka na den tragédie?
Vzpomínám na to nerad, ale myšlenky se i tak vrací - ať chci či nechci. Čas od času se podívám na dokumenty, které byly po tragédii natočené, prohlédnu si fotky, zavzpomínám. Občas se mi o tom zdá, zřídka mívám noční můry. Většinou jsou to sny, kde jsem s kamarády, kteří zahynuli. Samozřejmě, že při výročí je to častěji, protože se o tom víc mluví.
Připomínají vám lidé často, že jste ten, který jako jediný přežil?
Naštěstí už méně, ale stává se to. Já to nemám příliš rád, necítím se nijak výjimečný.
20. ledna 2006 |
Zajímalo vás vyšetřování nehody, pátral jste po tom?
Samozřejmě, že mě to zajímalo. Snažil jsem se aktivně spolupracovat na vyšetřování a lidem, kteří ho vedli, jsem důvěřoval. Po nehodě jsem dostal příležitost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, ze kterého jsem se dozvěděl mnoho věcí. Přestože jsem byl při tom, jen těžko jsem odhadoval, co se v čase nehody mohlo dít v kabině s piloty. Seděl jsem vzadu. Výsledky vyšetřování jsem vzal na vědomí, na konci však bylo napsané "pravděpodobně", takže to tak i beru.
20. ledna 2006 |
Je pro vás těžké usednout do letadla?
Už ne. Když jsem po nehodě letěl poprvé, tak to bylo těžké. Od té doby jsem letěl již vícekrát. Stále je tam nepříjemný pocit, ale dá se to překonat. Nepříjemné jsou hlavně pocity při přistávání, ale s tím člověk nic nenadělá, může jen zatnout zuby a přečkat to.
Létáte nyní často? Přistávání na afghánských letištích není nic příjemného. Jaký je to pocit?
Každý měsíc létám za našimi vojáky do Tarin Kowtu, rozdíl mezi přistáním tam nebo na jiném letišti nevidím. Je to sice polní letiště, ale holandští piloti, jejichž služby využíváme, mají evidentně dostatek zkušeností. Letěl jsem už i s americkým Black Hawkem a musím říct, že jsem to snášel mnohem lépe.
Věříte po havárii armádní technice?
Na to je těžká odpověď. Já v první řadě věřím lidem, kteří tu techniku obsluhují. Nevěřím, že by byli tak nezodpovědní a přepravovali na ní lidi a nebyli si jistí její spolehlivostí. Na druhé straně, naše technika je bohužel v takovém stavu, v jakém je. Na to, abychom byli vybavení lépe, chybějí peníze. A finance se odvíjejí od politické vůle. Nový ministr obrany se snaží prosadit, aby armádě byla z rozpočtu přidělována aspoň dvě procenta HDP. Tak, jak jsme to slíbili NATO. Věřím, že bude úspěšný. O techniku, kterou máme, se snažíme starat, jak to jen jde, aby vydržela co nejvíce. Ale čas se oklamat nedá.
Čeští vojáci uctili v kostele svatého Jana Nepomuckého své slovenské kolegy, kteří zahynuli při letecké nehodě. (20. ledna 2006)
Čeští vojáci uctili v kostele svatého Jana Nepomuckého své slovenské kolegy, kteří zahynuli při letecké nehodě. (20. ledna 2006)
Proč jste šel na misi v Afghánistánu?
Vidím to jako výzvu. Jsem voják a v operacích mám možnost uplatnit to, co doma jen cvičím. Na Slovensku pracuji v oddělení, které má na starosti finančně-ekonomické zabezpečení zahraničních operací a misí, takže zkušenost přímo z Afghánistánu mi v budoucnosti po odborné stránce velmi pomůže. Chci však připomenout, že v Afghánistánu je dalších 313 profesionálních vojáků a já jsem jen jedním z nich.
Jaká je služba v Afghánistánu? Dostane se voják, který má na starosti finance, i do terénu?
Už jsem se aklimatizoval, jsme tu dobrý kolektiv, všichni se snaží navzájem si pomáhat. To je velmi důležité, protože dobré vztahy tak daleko od našich blízkých nám velmi pomůžou. Do terénu nechodím. Největší hrozbou jsou neustálé raketové útoky na základně. Jednou za měsíc letím na základnu Tarin Kowt, za chvíli například poletím na základnu v Kábulu. Takže na jednu stranu je to dost náročné, ale na druhou stranu i dost zajímavé.
Do terénu chodí naši vojáci ve funkcích PRT a OMLT (Provinční rekonstrukční tým a Operational Mentoring and Liaison Team. Takzvané "omelety" jsou jednotky NATO cvičící afghánské vojáky - pozn. red.) v Tarin Kowtu a po výcviku bude ven chodit i náš EOD tým (Explosive Ordnance Disposal. Vojenští pyrotechnici - pozn. red.). Na to, abychom mohli vojáky posílat do terénu vykonávat i jiné druhy činností, je potřeba více peněz. Afghánistán je velmi náročné místo - i co se týká prostředků.
Za nehodu mohou pilotiPád vojenského letounu způsobila podle výsledků expertizy s největší pravděpodobností chyba pilotů. Vyšetřovací komise do zprávy napsala, že hlavní příčinou byla zřejmě "ztráta situační a výškové orientace nedodržením bezpečnostní výšky letu." Po přechodu z přístrojového na vizuální přiblížení k letišti piloti údajně nenastavili na výškoměru nebezpečnou výšku. "Pravděpodobně podcenili výšku terénu pod letadlem a v jeho bezprostřední blízkosti," stojí ve zprávě, která jako příčinu nehody vyloučila technickou poruchu či špatné počasí. Většina pozůstalých ale výsledkům vyšetřování nevěří. Letadlo z roku 1969 bylo podle nich zastaralé. "Mrtví se nemohou obhájit. Proto to tak skončilo," tvrdí otec jednoho z vojáků. |
