Jen na okraj: bývalý osobní sekretář prince z Walesu údajně řekl, že Charles je vlastně disident, který se staví proti populárním politickým proudům. Když před dvaceti lety Charles začal svou vlastní farmu proměňovat v bio hospodářství, většina lidí si ťukala na čelo. Dnes jeho vlastní bio značka Duchy Originals vynáší ročně šest milionů liber (nemluvě o tom, že chuťově se jeho sušenkám a mléku teď v Anglii nikdo nevyrovná).
Princ Charles se baví - v provozu Duchy Originals sídlící v Poundbury; Dorset, jihozápadní Anglie, prosinec 2008
Ale nyní už k těm hospodám. Anglická hospoda se totiž skutečně nachází ve stavu ohrožení. Například v krizovém roce 2009 se dveře často prastarých podniků zavíraly rychlostí dvaapadesáti hospod týden co týden. Na venkově, kde kostel zeje prázdnotou, místní zemědělská usedlost prochází nejrůznějšími druhy krize (pravda už od poloviny 19. století), hospoda zůstává posledním místem společenského dění, strategickým uzlem, který spojuje místní.
Populární anglické detektivní seriály přehánějí skoro ve všem: ve vražednosti ostrovní populace, v malebnosti života anglické vesnice, v okázalosti obydlí jejích průměrných obyvatel. Jenom anglická hospoda je v nich ztvárňována pravdivě. Je opravdu demokratická: pivo se v ní čepuje inspektorům, doktorům, bláznům, pánům i kmánům. Je romantická: starý štít, venku květiny, vevnitř dubové ostění nebo roubení. Rytiny a zažloutlé fotografie v originálních rámech pamatují celé generace štamgastů, jejichž pospolné zahánění žízně se datuje až do dob římské okupace. "Taverna" Římanů se sice nedochovaly, ale pod skálou hradu v Nottinghamu dodnes čepují pivo v hospodě otevřené ve dvanáctém století. Putyka z patnáctého nebo šestnáctého století není v Anglii považována za neslýchanou zvláštnost. A přesto: když se začtete do slavných soukromých deníků Samuela Pepyse, úředníka ze 17. století, popis mladíků dychtivě srovnávajících možnosti povýšení a pomlouvajících své nadřízené za vlády Olivera Cromwella se až tak moc neliší od konverzace a spádů mladých, kteří se dneska scházejí po práci v hospodě v City.
Staré (dobré) časy - typický britský sportovní pub v Londýně; rok 2004, tenkrát se v hospodách ještě kouřilo...
Ačkoliv se vloni nucené ekonomické konce hospod zpomalily z padesáti dvou na třicet devět za týden, jejich zánik zůstává zdrojem smutku a blbé nálady na ostrovech. Krátce před vánočními svátky vystoupil v parlamentu konzervativní poslanec s požadavkem na snížení daně uvalené na provozování hospody. Je totiž tak vysoká, že ve ztrátě končí i ti nejodhodlanější majitelé - bez ohledu na nekonečně dlouhé směny.
Jedna z charit prince Charlese nabízí hospodským pomoc finanční, manažerskou a koncepční. A když se zadaří (zatím se do Charlesova hospodského hnutí přihlásilo na půl tisíce hospodských), výsledky jsou často výstřednější a překvapivější než ty nejzamotanější seriálové vraždy.
Například hospoda ve Weston-Super-Mare "servíruje" o svátcích příchozím mši svatou. Po té, co místnímu knězi zavřeli budovu, v níž kázal, kněz je teď rád, že může v teple oslovit své ovečky a ty si pro změnu libují, že jim v přilehlém baru natočí oblíbené pivo. Příslušný biskup je projektem nadšený a jezdí pravidelně na revizi až z Teutonu.
Jak rostly ceny masa, v Hawkedonu zjistili, že když budou dál nakupovat kvalitní surovinu od místního řezníka, hospodskou kuchyni finančně neutáhnou. A tak si pořídili louku a vlastní ovce a řeznické náčiní. Dnes už chovají i prasata a drůbež. A co se nesní v hospodě, prodávají místním.
Stávající pořádky: na cigaretku musíte hezky ven, zde konkrétně před pubem na Villiers Street v centru Londýna
Když v Ravenstodale zavřeli poslední obchod, nadace prince Charlese pomohla hospodskému finančně, aby mohl jednu z místností předělat na obchůdek. Místní teď nemusí autem do potravin vzdálených dvanáct mil. Obchůdek je natolik úspěšný, že postupně zaměstnal čtyři lidi a farmářova žena jim dodává čerstvě upečený chleba. A samotná hospoda má najednou víc návštěvníků.
Pondělí je pro většinu hospodských nejslabší. Někteří z nich proto bezplatně pronajímají sál jazzmanům nebo literátům. Když v naší bezútěšné ulici v Londýně jedna podnikavá dívka otevřela rozkošnou kavárnu, chodila jsem tam každý den na dort a na kafe a nutila všechny známé, ať si u ní aspoň koupí kytky nebo chleba. Po velmi těžkém létě přece jenom přežila a jediná zdravice, kterou dodnes dostávám na svatého Valentina, je právě od ní. Podobné je to nyní s nejednou anglickou hospodou. Neviditelná ruka trhu je kosí jako smrt. Jestli je něco udrží otevřené, je to prachobyčejná láska sentimentálních zákazníků. Stará dobrá anglická hospoda bude potřebovat pomoc ze všech stran.
