Maastricht je v Nizozemsku jediné město, kde se zákaz prodeje dodržuje. Alespoň ve vztahu k cizincům. Před Vánocemi v roce 2005 zakázalo vedení města vstup do coffee shopů všem těm, kdo nemají trvalé bydliště v Nizozemsku. Podle radních tak chtělo město bojovat proti drogové turistice.
Do Německa je to z nizozemského Maastrichtu třicet kilometrů, do Francie 140 kilometrů a do Belgie doslova, co by kamenem dohodil. Maastricht je totiž hraniční město. Čtrnáct coffee shopů ve městě se 117 tisíci obyvateli přiláká ročně 3,9 milionu návštěvníků, z čehož 70 procent tvoří právě Belgičané, Němci a Francouzi.
Tak alespoň vysvětloval právník města zákaz vstupu cizinců Evropskému soudnímu dvoru. Jedna z kaváren však tento zákaz nedodržovala. Patřila Marcu Michelovi Josemansovi. Starosta mu proto podnik nechal dočasně zavřít a Josemans podal stížnost. Politici podle něj porušili zákony Evropské unie o zákazu diskriminace občanů EU.
Jedním z argumentů bylo také to, že se v coffee shopech prodává i jiné zboží než jen to, jež je vyrobené z marihuany. Evropský dvůr dal včera za pravdu městu. "Toto omezení je odůvodněno bojem proti drogové turistice," rozhodl soud.
Do coffee shopu s členskou kartičkou
A dal tím vlastně volnou ruku všem starostům všech nizozemských měst udělat to samé. Nebo rovnou vládě. Jak uvedl Wall Street Journal, současná vláda premiéra Marka Rutteho by chtěla z coffee shopů v celé zemi udělat kluby jen pro členy. Přesněji pro nizozemské členy.
Odborníci varují, že by takový postup mohl vést k vytvoření nelegální sítě pěstování a prodeje měkkých drog. "Všichni ti lidé, kteří přicházejí do coffee shopů, chtějí užívat a kupovat marihuanu na místě, kde nejsou vystaveni kontaktu s tvrdými drogami," hájí svou živnost Josemans.
Marně. Už brzy se tak o Maastrichtu bude mluvit jako o městě, které odstartovalo zánik tradice tolerance vůči měkkým drogám v celém Nizozemsku.
