Osm let před pořízením snímku, v roce 1890, hodil mladý císař Vilém II. Železného kancléře přes palubu. Zatrpklý stařec dožíval na svém panství ve Friedrichsruh poblíž Hamburku a zášť vůči panovníkovi ventiloval při práci na svých memoárech.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Bismarck se dožil 83 let, nemoci vzdoroval do léta 1898. Politik, kterého národ uctíval jako sjednotitele Německa, zakázal, aby ho císař po smrti spatřil. Rodina nedovolila ani vytvoření posmrtné masky či namalování obrazu zesnulého. S bývalým kancléřem se mohla rozloučit jen hrstka vybraných hostů - příbuzní, sousedé a zaměstnanci domu.
Ale byl to právě jeden ze zaměstnanců, kdo důvěru kancléřových příbuzných zradil. Lesník Louis Spörcke se nechal podplatit od dvou fotografů z Hamburku, které nepoháněla ani zvědavost, ani umělecké touhy.
Z fotky cizího soukromí hodlali vytřískat peníze, čímž se do dějin fotografie zapsali jako první paparazzi. Max Priester a Willy Wicke si poblíž kancléřova sídla pronajali byt a netrpělivě čekali na Bismarckovu poslední hodinku.
Zájemce nabídl za snímek i podíl ze zisku
Konec nastal 30. července krátce před jedenáctou večer. Podle historiků se Bismarck na smrtelné posteli vztyčil, zachroptěl "Vpřed!" a padnul mrtev do polštářů. O chvíli později dal podplacený fořt echo fotografům. Nechal otevřenou zahradní branku a okno v přízemí.
Fotografové nad ránem vnikli do domu a za pomoci hořčíkového blesku pořídili čtyři snímky nebožtíka. Nezabralo jim to více než deset minut. Na snímku je vidět zhroucený stařec v rozestlané posteli. Nuzné prostředí neodpovídá velikému státníkovi, vedle postele dokonce stojí nočník. Jaký kontrast vůči oficiálním portrétům a pohlednicím vydávaným po jeho smrti.
Fotografové již ráno seděli ve vlaku do Hamburku, kde hodlali svého sólokapra náležitě zpeněžit. "Hledáme kupce nebo vydavatele jediné existující fotografie Bismarcka na smrtelné posteli. Fotografie pořízené jen několik hodin po jeho smrti jsou originálními snímky."
Tak podle historika fotografie Hanse-Michaela Koetzleho zněl jejich inzerát otištěný 2. srpna v listu Tagliche Rundschau. Obratem se ozval vydavatel Dr. Baltz, který byl ochotný zaplatit 30 tisíc marek plus dvacet procent ze zisku.
Veřejnost snímky nikdy neměla spatřit
Fotografové ale ještě museli získat svolení rodiny. Za tím účelem povolali zkušeného retušéra, který Bismarcka na snímcích omladil a odstranil nepatřičný šátek i nočník. Oba fotografy ale Bismarckovým potomkům stačil dříve udat žárlivý konkurent.
Soud na žádost rodiny nechal zabavit inkriminované snímky a následoval proces. Nešlo jen o vniknutí na cizí pozemek, ale hlavně o to, jestli může mít fotograf autorské právo na snímek jiného člověka. Soudce rozhodl ve prospěch mrtvého kancléře s tím, že fotografové nejednali v zájmu Německa, ale jen pro svůj vlastní prospěch.
Úplatný lesník Spörcke putoval na pět měsíců za mříže, Willy Wilcke strávil ve vězení osm měsíců a přišel o místo dvorního fotografa. Max Priester dostal pět měsíců, v roce 1910 zemřel v blázinci. Fotografie putovaly do sejfu Bismarckovy rodiny, která prohlásila, že veřejnost je nikdy nespatří.
V trezoru nicméně nezmizely všechny kopie snímku. Vychytralý asistent fotografů jménem Otto Reich si pořídil kopii, která se různými oklikami po válce dostala do sbírek Hamburského výchovného institutu.
Německá veřejnost kdysi skandální fotografii poprvé uviděla v roce 1952 v listu Frankfurter Illustrierte. Více než padesát let po smrti sestoupil Železný kancléř z piedestalu sjednotitele národa. Snímek Němcům ukázal, že v okamžiku smrti byl také jenom člověk.
