Jistě - příběh člověka, který minimálně půl života strávil bojem o život, je silný už sám o sobě. Když si navíc za obecné pojmy hrdina a téma dosadíme jméno konkrétního člověka (Pavel Gregor) a fenomén české drogové scény (pervitin), dostaneme látku, která má potenciál málem antického dramatu.
Ani senzace, ani kázání
Tatáž látka se ovšem stejně spolehlivě může obrátit i proti svému tvůrci - zvlášť když je jím začínající režisér, mladík, kterého od časů, jež popisuje, dělí celá jedna generace.
Z natáčení filmu PIKO
Z natáčení filmu PIKO - režisér Tomáš Řehořek (vpravo)
Tomáš Řehořek zkrátka mohl na tématu "dějin české drogy" stejně tak vydělat jako pohořet. Naštěstí je to autor nejen talentovaný, ale také - na rozdíl od mnoha svých kolegů - vzácně pokorný. A vítězství zvídavosti nad egem je z Pika znát: Řehořek pozoruje, ptá se, vypráví. Nic víc, nic míň - žádná senzace, žádné kázání. Lepší cestu zvolit nemohl.
Nutno říct, že by ji měl o dost těžší, kdyby se na ni nevydal společně s Rosťou Novákem. Právě tento dosud přehlížený herec vybalancoval konečný tvar tak, že z kina odejdeme pohnutí a otřesení, ale rozhodně ne rozčarovaní a už vůbec ne pohoršení.
Výhra jménem Rosťa Novák
Ústřední postavu, "legendárního vařiče" Pavla Gregora hraje tak, že o něm nepřestaneme ani na chviličku přemýšlet. Střídavě jej obdivujeme i nenávidíme, podporujeme i odepisujeme, ale nikdy jeho příběh neopustíme. Dokonce ani v momentech, kdy scéna patří jiným figurám. Piko má sice stavbu mozaiky, Gregorova linka ovšem zbylé jednoznačně válcuje.
Reportáž z natáčení v bohnické léčebně
Novák navíc svůj part zvládá překvapivě civilně. Bez přehrávání a patosu, skoro by se chtělo říci, že hraje jen tak mimochodem... Což by však bylo zavádějící, protože nasazení, s nímž se Novák zhostil náročné role, je až vražedně mimořádné.
Dokument jako ventil
Nutno říct, že právě v emočně vypjatých momentech nejvíc oceníme volbu, již režisér učinil už na samém počátku (a my si jí dlouho nebyli jisti). Totiž fakt, že Piko není čistokrevný hraný film.
Kombinace dokumentárních záběrů, obrazových rekonstrukcí a rozhovorů s předobrazy postav (Gregorem, jeho kamarádem a rockerem Horynou a bardem protidrogové jednotky Zavázalem "Fífou") sice zpočátku ruší. Říkáme si, jestli vůbec něco takového bylo nutné, jestli místo zdlouhavých a odosobňujících vzpomínek nestačilo prostě vyprávět.
Pak ale přijde první šok - scéna, v níž si Gregorova manželka pod vlivem toxické psychózy vyřezává z těla kusy masa - a najednou jsme za ten nezúčastněný tón vypravěčů ve studiu rádi.
Když Gregor popisuje všechny svoje přečiny a tragédie, zní to, jako by předčítal denní menu na jídelním lístku: ani stopa po emoci, natož lítosti. Někde v hloubi ale tušíme, že jde o obranný mechanismus. Že bez oné apatie by tady nebyl Gregor ani film.
Má to smysl
Piko samozřejmě není jenom Gregor respektive Novák. Je to prostor osázený životnými figurami, prostor, kde se střetávají sny, halucinace i tvrdá realita. Někdy z téhle srážky vzejde jenom krkolomná konstrukce (nejvíc skřípou Gregorovy surrealistické vize s prožitými traumaty - ztrátou dítěte počínaje, sexuálním zneužitím konče), většinou však jejich prolínání funguje.
Z filmu PIKO
Občas něco zadrhne (uměle působící maska Vandy Hybnerové alias Gregorovy matky), občas někdo na výrazu ubere až příliš (stále stejný výraz "Fífy" Miloslava Königa je zajímavý jenom na úplném začátku). Mnohem podstatnější ovšem je, že jako celek dává Piko smysl.
Krev, stříkačky, zvracení, smrt, totální fyzická devastace, dokonce ani experiment v podobě moderní hudby k retroscéně - nic tu není použito samoúčelně. Vysvětlivek není třeba, když jde divák z kina, ví své. Mimochodem - své budou vědět i děti, které vezmete. A že byste je měli vzít!
Jediná chyba
Přiznávám, že jsem se na začátku bála. Jestli je třiadvacetiletý Řehořek dost zralý na takové téma. Jestli zná Rosťa Novák rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím. Jestli to, co původně mělo být čistě a jen dokumentem, bude stačit na film hraný, respektive jestli to tím dokumentem raději nemělo zůstat. Jestli se nezrodí jen jeden z mnoha "povinně šokujících příspěvků do společenské diskuze."
Nedávno zesnulý producent Pika Pavel Melounek se možná taky bál, ale rozhodně to nikomu neřekl. Ti, na které vsadil, cítili jen důvěru a jistotu, že ví, co dělá. Věděl.
Jediné, co se na tomhle filmu opravdu nepovedlo, je, že už mu to nemůžeme říct.
HODNOCENÍ iDNES.cz 80%
