Obhájkyně lidských práv ze Zimbabwe se v říjnu účastnila v Praze konference Forum 2000. Před rozhovorem působila vyčerpaně, během pár otázek z ní ale únava jakoby spadla a drobná právnička zaníceně popisovala, s čím vším se musí ona i ostatní Zimbabwané potýkat.
Vy sama jste se setkala s brutalitou Mugabeho režimu, když vás například v roce 2003 policie zatkla za údajné řízení pod vlivem alkoholu a pak vás policisté zbili. Kolikrát se vám vůbec během vaší kariéry něco takového stalo?
Dvakrát. V roce 2003 jsem se stala obětí pokusu o únos. Někdo se snažil zablokovat mé auto a vytáhnout mě z něj. Ale nepovedlo se to. Když pak přijeli policisté a poznali mě, tak místo hledání únosců zatkli mě. Řekli, že jsem opilá. Říkala jsem, ať mě vezmou do nemocnice na krevní zkoušku. To ale neudělali a místo toho mě vláčeli po městě. Začalo to tak v devět večer. Vozili mě na různá místa a mlátili mě. Pustili mě až ve čtyři ráno. Nikdo proti mě nikdy nevznesl obvinění, neudělal mi test na alkohol.
A ten další případ?
To bylo v roce 2007, když jsem byla prezidentkou Law Society. Pronásledovali spoustu právníků, zatýkali je a bili. Rozhodli jsme se proto demonstrovat a předat petici ministrovi spravedlnosti. Když jsme se k tomu chystali, tak k nám přišli a popadli mě a další čtyři kolegy, odvlekli nás a zbili. Dělají to celkem často lidem, kteří se angažují v lidskoprávní oblasti, aby je zastrašili.
Násilí se začalo po čase vracet...
Je to skoro dva roky, co se na vládě s Robertem Mugabem podílí i opozice v čele s Morganem Tsvangiraiem. Obecně se má za to, že se situace v zemi mírně zlepšila. Je to skutečně tak?
Zlepšilo se to z hlediska toho, že vidíme méně násilí. Do obchodů se vrací zboží a znovu začínají fungovat školy a nemocnice. A připisuje se to Tsvangiraiovi, protože nemocnice i školy spadají pod ministerstva, jež ovládá jeho strana MDC. Dokonce pokleslo i politické násilí, nicméně v posledních týdnech se začalo do ulic vracet (souvisí to s vytvářením nové zimbabwské ústavy, pozn. red.). A to znamená, že nakonec nemusíme mít ústavu, která by vznikla za svobodných a férových podmínek.
Existuje podle vás šance na opravdu zásadní změnu, dokud Mugabe žije? Opozice se sice podílí na vládě, ale Mugabe stále drží pod kontrolou silová ministerstva - má pod palcem policii, armádu a také státní média...
Mugabe má vše stále kompletně pod kontrolou, má poslední slovo ve všem. A MDC mu pomalu dovolila, aby si uzmul ještě více moci, než mu umožňuje politická dohoda. Takže pořád máme stejné lidi, kteří byli u moci před společnou vládou. Policie, soudnictví... vše zůstalo při starém. A i když se Tsvangiraiovi nemusí líbit, co zrovna Mugabe udělal, nemůže nic moc dělat, aby to napravil. Plán byl, že připraví ústavu se základními pravidly například o volbách. Ale pochybujeme o tom, protože vidíme, jak Mugabe jednoduše jde a dosazuje si lidi, jak se mu zachce. A MDC si jen stěžuje, ale nic proti tomu nedělá.
A je vůbec možné proti tomu něco dělat?
Podle mě Tsvangirai má tu moc říct: tohle není, na čem jsme se dohodli. Ale stále častěji ho slýcháme, jak říká, že Mugabe není zas tak špatný, že je nepochopený (...) Takže co se vlastně změnilo je, že někteří členové MDC si užívají trochu moci.
Beatrice MtetwaováProminentní advokátka novinářů, aktivistů a opozičních politiků v Zimbabwe. Byla obhájkyni v případu s Royem Bennettem, opozičním politikem a spojencem Morgana Tsvangiraie. Mugabeho režim ho vinil z terorismu, za což by mu hrozil až trest smrti. Letos v květnu byl obvinění zproštěn. Beatrice Mtetwaová vystudovala University of Botswana and Swaziland, do Zimbabwe přišla v roce 1983. Od roku 1990 se specializuje na porušování lidských práv. Angažuje se v mnoha lidskoprávních organizacích. Za svou práci získala různá mezinárodní ocenění. |
Co porušování lidských práv?
Z právního hlediska se změnilo minimum. Stále vidíme zatýkání členů MDC policií. A zákony, kterou jsou zneužívány k jejich pronásledování. V soudnictví se nezměnilo nic, vše zůstává při starém. Policie se chová jako dříve. Když zatknou mého klienta, jdu na policejní stanici a tam se mnou jednají úplně stejně jako v minulosti. Odmítají mě k nim pouštět (...) Soudy neřeknou, že existují základní práva, která musí být respektována.
Kde berete motivaci a sílu na to pokračovat ve své práci i přes všechna ta rizika a komplikace?
Můj postoj je, že jen dělám svou práci. Mám problém s lidmi, kteří říkají, že bych to dělat neměla. Oni mohou dělat svou práci a já bych měla mít možnost dělat tu svou. Pokud mě chtějí zastavit, musí zarazit porušování lidských práv. To je jediná věc, která mě zastaví. A nemyslím si, že dělám něco výjimečného. Dělám jen to, k čemu jsou advokáti vyučeni.
Musíte mít přece někdy i strach...
Na nebezpečí svým způsobem zapomenete. Kdybyste na něj myslela, nemohla byste svou práci dělat. Děje se to každý den, takže se to stane součástí života. O riziku přemýšlíte možná až poté. Sedíte a říkáte si: OK, možná jsem neměla chodit na tu policejní stanici sama uprostřed noci.
Daří se vám spoustu soudů vyhrávat. Jakou máte strategii, když jdete před soudce, u něhož se nedá čekat, že bude nezávislý?
Věřím, že některé věci prostě musí být zaznamenány. Tak nosím případy k soudu, který vše zapíše a uloží. Druhá strana je nucena odpovědět a vy máte jistotu, že jsou zaznamenány obě verze příběhu. Pro mě je důležité tímto procesem projít a také mít možnost ukázat, že někdy soud nepracuje, jak by měl. Také máme soudce a úřady - hlavně tedy na nižší úrovní - kteří si občas řeknou: k čertu s politikou, budu se řídit právem. Někdy holt máte štěstí a dostanete se k někomu, kdo se zákonem řídí.
Roy Bennett (vlevo) a Morgan Tsvangirai
Váš nejznámější klient je opoziční politik Roy Bennett, kterého Mugabeho režim vinil z terorismu, za což mohl dostat i trest smrti. Sotva se podařilo docílit zproštění viny, obvinili ho pro změnu z pomluvy soudu. Jenže on zmizel, spekuluje se, že odjel ze země. Víte, kde je?
Nejdříve byl v Jihoafrické republice, to když ho začala hledat policie kvůli tomu obvinění. Pak byl v Kanadě a před několika dny se vrátil do Jihoafrické republiky.
Je možné, aby vůbec někdy žil v Zimbabwe bez hrozeb z dalších procesů?
Je evidentní, že ho Mugabeho vláda chce přinutit natrvalo opustit Zimbabwe. Roy Bennett je pronásledován prakticky od chvíle, kdy mu zabrali majetek, za který dodnes nebyl odškodněn. Domov opustil jen s oblečením, které měl na sobě. Pak ho parlament odsoudil k devíti měsícům vězení za napadení ministra ze ZANU-PF, ani se tehdy nekonal soud! Ve vězení ho pak bili. Když vyšel ven, nedovolili mu kandidovat ve volbách...
Proč je tak nepohodlný pro Mugabeho režim?
Je přesně pravý opak toho, jak Robert Mugabe popisuje bílé komerční farmáře. V oblasti, z níž pochází, je opravdu populární. Lidé ho tam milují. Ve svém volebním obvodu udělal spoustu práce, postavily se tam školy, mosty... všechny ty malé věci, které lidé z venkovských oblastí chtějí. Jazykem Shona mluví lépe než mnozí Zimbabwané. Takže se velmi dobře integroval. A to Roberta Mugabeho štve, protože to ukazuje bílého farmáře ve velmi dobrém světle. A říká si: jak je možné, že tento bílý muž je tak populární mezi černými lidmi? Jenže lidé chtějí jen někoho, kdo plní sliby, když se dostane k moci.
Autocenzura funguje, ale noviny si už nepíší, co chtějí
Zastupujete i novináře pronásledované Mugabeho režimem. Mnohé se vám povedlo zachránit. Víte, co se stalo s těmi dalšími a kolik jich bylo?
Vlastně všichni novináři, které jsem zastupovala, ať už místní nebo zahraniční, své případy vyhráli. To ale neznamená, že nebyli pronásledováni. Někteří byli deportováni, další jsou pronásledováni stále. Zimbabwští žurnalisté občas nedostanou akreditaci, aby mohli svou práci vykonávat. Takže mnozí z nich skončí jako nezaměstnaní, protože bez povolení nemohou novinařinu dělat.
Před několika měsíci začal vycházet nový nezávislý deník NewsDay. Zajímalo by mě, jak velký má vliv?
Do chvíle, než se objevil NewsDay, vycházely v Zimbabwe jen státní deníky. Teď můžete vidět změnu v tom, jak informují. Před tím věděly, že nikdo jiný už o události psát nebude. Takže si psaly, co chtěly. I když to byla lež. Nyní ale vědí, že je tam další list, který přinese jiný pohled na věc. A to, jak lidé zareagovali na zavedení (nového listu), ukazuje, že tady bylo vakuum. Lidé nyní mají alternativní hlas, který za ně hovoří.
To ale neznamená, že je ten deník kompletně nezávislý. Pořád máme zákony, které postihují novináře. Pokud píšete určité příběhy, můžete skončit ve vězení. A to ovlivňuje psaní. A za druhé: vydávání novin je obchod a samozřejmě úřady mohou list kdykoliv uzavřít, takže majitel nebude chtít ohrožovat svou investici.
ZimbabweZimbabwe (někdejší Jižní Rhodésie) získalo nezávislost na Velké Británii v roce 1980, o sedm let později se do čela tehdy jedné z nejbohatších zemí v Africe postavil někdejší populární bojovník za svobodu Robert Mugabe (před tím byl sedm let premiérem). Postupně režim měnil na stále tužší diktaturu a stát přivedl na pokraj katastrofy. Po desetiletích jeho vlády se země potýká s obrovskou nezaměstnaností a spousta obyvatel je závislá na zahraniční potravinové pomoci. Zimbabwský dolar se stal kvůli nejvyšší inflaci na světě takřka bezcenným (země loni kvůli tomu upustila od jeho používání a místo něj platí zahraničními měnami). Mugabe se nevyhýbá zastrašování, věznění a bití opozičních politiků ani vyvlastňování půdy bílých farmářů, kteří prakticky drželi nad vodou ekonomiku země. U moci se udržel i předloni po sporných prezidentských volbách, jejichž první kolo vyhrál lídr opozice a současný premiér Morgan Tsvangirai. Ten ale kvůli diktátorově nátlaku a pronásledování druhé kolo bojkotoval. Po měsících složitého vyjednávání se s Mugabem domluvil na společné vládě a loni v lednu usedl do premiérského křesla.
|
