Havířské drama, při němž místo španělštiny zněla čeština, je dnes poměrně pozapomenuté - v roce 1997 je ke třicátému výročí připomněl magazín Záchranář. V publikaci Memento důlních nehod v českém hornictví se mu též věnoval Roman Makarius, guru českého hornictví a bývalý předseda Českého báňského úřadu.
DŮLNÍ NEŠTĚSTÍ V ČESKÝCH ZEMÍCHMnohá důlní neštěstí bohužel šťastné konce nemají. Ke dvěma nejtragičtějším událostem došlo v rozmezí let 1892 a 1894. Nejprve v Dolu Marie v Příbrami při požáru zahynulo 310 havířů, o dva roky později si krutou daň 235 životů vzal Důl František (dnes pole Dolu ČSA v Karviné). Vybuchl metan a uhelný prach. V roce 1934 zahynulo po proboření hráze a výbuchu uhelného prachu 142 horníků v Dole Nelson III u Mostu. Sto osm havířů se roku 1961 nevrátilo domů po požáru v Dole Dukla v Havířově-Suché. Zdroj: ZdařBůh.cz |
Bylo po šesté hodině večer, když ze sloje číslo 33, kde byli čtyři havíři, přišla zlověstná zpráva - v hloubi černouhelného dolu nastal zával. Čtveřice se dostala do bezpečí, ale ze sousední sloje 34 - tam bylo šest horníků - nevyšel nikdo. Zůstali za jedenáctimetrovým sesuvem.
Báňští záchranáři byli zpočátku velmi skeptičtí. "Pokusy o navázání spojení s pohřešovanými byly bezvýsledné. Ujíždějící hornina zhoršovala jakoukoliv možnost dorozumění. Bylo zřejmé, že zával zasáhl celou oblast až k mezipatru a naděje na záchranu pohřešovaných byla mizivá," popsal zával magazín Reportér v roce 1997.
Drama v Orlové navíc sledovala i veřejnost. Šestadvacátého dubna byla středa, v dalších dnech normálně vycházely noviny - a nadto se psal rok 1967. Poměry v komunistickém Československu se opatrně uvolňovaly, což se týkalo i možnosti tisku informovat o závalu a úsilí záchranářů.
V dole mezitím stoupala koncentrace nebezpečného oxidu uhelnatého. Také rostla teplota - až na 38 °C. Začalo se proto připravovat i urychlené uzavření oblasti, což vyvolalo u některých přihlížejících obavy, že nadřízení už zavalené havíře odepsali.
Zákres závalu v Dole Žofie (pro zvětšení klikněte na obrázek)
Záchranáři se snažili navázat kontakt s odříznutým prostorem celkem čtyřmi cestami. V jedné z nich vytěžili 120 vozů horniny, než ji pro ujíždění závalu a možné ohrožení pohřešovaných opustili. Nakonec se jako vhodná ukázala cesta, která zprvu vypadala téměř beznadějně. Po 45 hodinách prací se podařilo navázat s horníky spojení rozebraným potrubím o průměru 50 milimetrů.
ZAVALENÍ HORNÍCIKrátce po závalu se horníci v oblacích zvířeného prachu dostali do prostoru čtyřicet kroků dlouhého a pět širokého. Nikdo z nich nebyl zraněn. Pod vedením "štajgra" Milana Kolínka šetřili pitím, jídlem i světlem. Byli natolik úsporní, že v době, kdy s nimi záchranáři navázali spojení, ještě stále měli své světlo. Měli také k dispozici stlačený vzduch. Jeho vypouštění si upravili tak, že vytvořili trvalou přetlakovou clonu, díky čemuž koncentrace oxidu uhelnatého nedosáhla zdraví nebezpečných hodnot. Po navázání potrubního kontaktu záchranáři horníkům dopravili vodu a čtyřicet litrů směsi potravin, složené z osoleného převařeného mléka, sušeného mléka, ovocných džusů a rozmixovaných čerstvých vajec.  |
Devětadvacátého dubna v 16:20 pak záchranáři horníky ze závalu osvobodili. V nedobrovolném podzemním vězení strávili havíři 71 hodin. Jejich případ pak pomohl k urychlení vybavování báňských záchranářů odpovídající technikou, například hydraulikou na zvedání či trhání horninových bloků.
