Setmělým táborem Shank se s kolegyní po boku a čelovkou na hlavě prodíráme mořem kamení na zemi směrem k velitelství, odkud Ctirad Gazda řídí české vojáky. Na dveřích jeho kanceláře zlověstně vyhlíží cedule NATO Restricted Area. Za nimi už ale čeká usměvavý pětačtyřicetiletý muž, kterému v osm hodin večer den zdaleka nekončí.
Táborem se proslýchá, že jste noční pták. Co po nocích děláte?
I doma chodím málokdy spát před půlnocí. Večer je největší klid a člověk se může věnovat svým věcem. Můj biorytmus je takový, že večer mám největší intelektuální špičku. Ráno jsem si jistý, že jsou tu moji spolupracovníci a kdyby se odehrál nějaký incident, jsem hned tady.
A v kolik tedy ráno vstáváte?
Většinou usínám po druhé hodině, někdy až po třetí. Vždycky říkám, že se mi ještě neposunul čas. Na jednom telefonu mám pořád starý český čas. Vstávám tak, abych byl po deváté ready. (V Afghánistánu je o 2,5 hodiny více oproti našemu času - pozn. red.)
Co jste si pomyslel jako první, když jste se dověděl, že strávíte půl roku v Afghánistánu?
Člověk něco tuší už předem. Neoficiální oťukávání začalo v roce 2008 ze strany velitele brigády. Chtěl vědět, co bych mu odpověděl, kdyby mi to nabídl. Tehdy jsem mu řekl, že bych jel hned. Když ta otázka padla natvrdo, řekl jsem ano. Prvně mě tehdy napadlo slovo, které mě naučili Finové a Švédové v Kosovu - challenge. Pro mě je to opravdu výzva. Člověk získá další zkušenosti, odborně vyroste a v praxi si potvrdí, co zná teoreticky.
Čtete rádi idnes.cz?Dejte nám svůj hlas v anketě Křišťálová lupa. Hlasujte ZDE |
Myslím si, že se to tak dá říct. Základna se stále rozvíjí. A co se týče českých vojáků a jejich přípravy a potom také připravenosti při příjezdu sem, tak je to obrovský postup. Stále více víme i o Lógaru. Co se týče postupu v celém Afghánistánu, tam to jde trochu pomaleji.
Na základně v Lógaru jsou Češi hosté, všude kolem jsou Američané. Jsou to dobří hostitelé? Jaká je s nimi spolupráce?
Spolupráce je pro nás nutná a já musím upřímně říct, že jsem s ní spokojený. My ale nechceme jen přijímat pomoc, ale také dát něco dobrého do mlýna a myslím, že jsme schopni leccos nabídnout. Američané vždy říkají, a doufám, že to pro ně není jen zdvořilostní fráze, že je spolupráce výhodná pro obě strany.
Co konkrétně můžeme Američanům dát?
Spolupracujeme například s odborníky na výbušniny a minové nebezpečí a můžeme tudíž jezdit s americkým týmem. Pro nás je to výhodné, protože potom máme obraz o oblastech, kam běžně nevyrážíme a najednou tam třeba potřebujeme vyjet. Lékaři jsou začlenění do polní nemocnice, a když jsou problémy, jsou žádaní. Je to den nebo dva, kdy přivolali našeho doktora, protože najednou přijelo pět nebo šest raněných. Zájem je také o naše zbraňové specialisty. Takže například Američané využili naše letecké návodčí.
Jaká je spolupráce s civilní částí PRT?
Přiznám se, že to pro mě byla výzva. Naše práce je o domluvě a musím říct, že to zatím klape. Spolupráci hodnotím vysoce kladně a řekl bych, že je pro nás obohacující.
Vláda nedávno schválila navýšení počtu vojáků do zahraničních misí a většina z nich zamíří do Afghánistánu. Jak byste obyčejnému Čechovi vysvětlil, proč jsou tady vojenské posily potřeba?
Vím, že s tím někteří občané České republiky mají problém. My jsme ale v NATO a z toho vyplývají nejen výhody společné obrany, ale i úkoly. Musíme nést díl odpovědnosti. Jestliže se tady odehrává jedna z nejdůležitějších operací a je potřeba navýšit počty vojáků, je to úkol i pro nás.
Co říkáte na to, že jsou vojáci v misích občas nazýváni žoldáky?
Řekl bych, že to vojáky dost trápí. Věřte tomu, že máme nějaké peníze navíc, ale pochybuji, že bych tady našel někoho, kdo sem jel jenom kvůli penězům. A víte, ten pejorativní výraz žoldáci, my jsme hlavně vlastenci. Myslím si, že i tady bojujeme za demokracii a svobodu České republiky.
Dal jste si před misí v Afghánistánu nějaké pracovní předsevzetí?
Vytvořil jsem si trojlístek a všechny tři lístky považuji za stejně důležité. Byl bych hrozně spokojený, kdybych si mohl říct, že jsme s vojáky splnili úkol, který tady máme. Za druhé bych je chtěl všechny dovézt domů živé a zdravé. Třetí věc je, abychom se k sobě, přestože jsme vojáci, chovali jako lidé, kteří nebudou mít po misi problém se pozdravit, popřípadě si zajít na pivo.
V Afghánistánu jste vy i vaši vojáci denně v ohrožení. Máte větší strach o jejich životy nebo o ten svůj?
Každý člověk se bojí sám o sebe, ale řeknu vám, že ve chvíli, kdy skutečně o něco jde, mám větší strach o vojáky než sám o sebe.
V životopise uvádíte, že je vaším koníčkem rodina. Nechybí vám tady tento koníček?
Rodina mi samozřejmě chybí moc. Doma je kluk, kterému bude v listopadu šest, a holka, které byly v září dva roky. Je tam s nimi manželka. Já bych chtěl říct něco asi za všechny, kteří doma někoho nechali. Naše drahé polovičky v České republice kolikrát podstupují doma daleko těžší misi než my tady. My máme zabezpečené ubytování, stravu, máme zbraně, techniku a staráme se o svoji práci. Všechno ostatní, co se týká našich rodin, zařizují naše polovičky a za to jim patří ohromné poděkování.
A jak s rodinou udržujete kontakt?
Přes e-mail, telefon, čas od času posílám zprávy přes skype. Občas dostanu fotky, abych viděl, jak dělají děti pokroky. Hlavní je, aby žena dostala zprávu, že je tady všechno v pořádku.
Jak často jí píšete?
Máme zavedený rituál, že každé ráno dostane esemesku, že je všechno v pohodě.
Kromě rodiny je vaší zálibou také malá kopaná. Už jste měl čas si tady kopnout?
Kopnout jsem si tady nebyl. Ne že bych si nenašel čas, protože na fotbal se najde čas vždycky. Říkám si ale, že jsem v určité pozici a nechce se mi riskovat na tomto terénu. (celá základna Shank je kamenitá - pozn. red.) Hřiště tady snad ještě za naší mise bude u našich afghánských koaličních přátel, tam si samozřejmě kopnout půjdu.
