Bhútán chce do země pustit sto tisíc turistů a vyvážet ideologii štěstí

Pitoreskní himalájské království staletí odstřižené od civilizace teprve v roce 1999 zavedlo televizi. Teď už pošilhává po turistech a příští rok jich chce do země pustit třikrát více než doposud. Premiér navíc navrhl, aby OSN přijala devátý miléniový cíl - štěstí. Uhlídá země své tradice před globalizací?

Mladý buddhistický mnich v bhútánském klášteře Gante Gompa | foto: Profimedia.cz

Bhútán, velký zhruba jako Švýcarsko, byl staletí odříznutý od civilizace a o bizarní nej nemá nouzi. Otroctví zrušil až v roce 1958, první rádio začalo v zemi vysílat v roce 1973 a o rok později se otevřely hranice a na půdu království stoupl první zahraniční turista.

Televizi vpustil král do země až v roce 1999, protože se obával zničení jedinečné kultury. Ten samý rok se v hlavním městě Thimphu objevily první internetové kavárny. První noviny otevřeli místní čtenáři před dvěma lety a ten samý rok se země stala nejmladší demokracií na světě, když se král dobrovolně vzdal moci ve prospěch parlamentu.

Jenže civilizace přivedla do občas až pohádkově zaostalé země západní turisty - jen letos jich přicestovalo na 30 tisíc a bhútánský premiér Jigme Thinley pochopil, že to je pro chudou zemi vklíněnou mezi sebevědomou Čínu a rychle rostoucí Indii jedinečná šance.

Tisíce turistů vyzkouší odolnost místní kultury

Až dosud si země z obavy před zhoubnými civilizačními móresy ze Západu příliv turistů přísně kontrolovala. Ministerský předseda tak teď překvapil sdělením, že by se počet západních turistů v zemi mohl do roku 2012 až ztrojnásobit na 100 tisíc lidí ročně.

"Chceme tento sektor rozšířit, aniž bychom museli dělat kompromisy ve vysokém standardu, malém dopadu turistiky a nemasovém turismu," řekl šéf kabinetu. Nevysvětlil ale, zda se jeho stotisícová kvóta týká i turistů z Indie nebo pouze těch, kteří přicestují ze západních zemí.

TURISTÉ V BHÚTÁNU

Zahraniční turisté mohou do země cestovat pouze v předem nahlášené a organizované skupině s průvodcem. Individuální turistika není možná. Každý musí za den zaplatit nejméně 200 až 250 dolarů. V taxe je však i průvodce, auto a jídlo na celý den.

Asociace bhútánských touroperátorů nad číslem jen kroutí hlavou. "Pokud se to týká jen turistů platících dolary, je to příliš vysoký cíl," tvrdí asociace. Podle ní je možné do země dovézt maximálně 60 tisíc neindických turistů. Ti indičtí totiž platí rupiemi nebo bhútánskou měnou ngultrum a nepodléhají žádným kvótám.

Služby pro turisty jsou v zemi rok od roku lepší. Návštěvníkům se otevírají nové oblasti i hotely. Na jihu, východě i ve středu země podle BBC vyrůstají nové turistické resorty. Místní obdoba centrály cestovního ruchu by Bhútán ráda přejmenovala na poslední Šangri-lu.

Jenže sen o bájném himalájském království se může rychle rozplynout, protože místní rychle podléhají vnadám konzumního způsobu života, který s sebou davy turistů přivážejí spolu s penězi, které v zemi utratí. A čím více jich bude, tím více se bude líbivý konzum o místní pokoušet.

Bhútánci chtějí vyvážet ideologii optimismu

Na mnoha místech je to vidět už nyní. V televizi sice Bhútánci nenaladí MTV - král stanici zakázal, protože prý nemá dobrý vliv, ale i mniši v nejodlehlejších klášterech už mají mobilní telefony. S konkurencí západních sportů se musí potýkat i poklad národního dědictví - lukostřelba.

Klášter Taktsang nebo také Tygří hnízdo v Bhútánu

Radikální změny se však do hlubokých himalájských údolí budou dostávat jen pomalu. Kromě přísné kontroly vlády za to může hrdost místních lidí na vlastní zvyky a tradice. Svými specifiky se naopak občas snaží nakazit i okolní svět.

POLITIKA V BHÚTÁNU

Dynastie Wangčhung vládne zemi už od roku 1907. V roce 2008 se ale král dobrovolně vzdal své moci a v zemi se uskutečnily první parlamentní volby. Do 47členné dolní komory parlamentu kandidovaly jen dvě strany, 44 míst obsadila Strana bhútánské prosperity současného premiéra. Obě partaje jsou však loajální ke králi, který je pro Bhútánce stále nejvyšší autoritou. V listopadu byl králem korunovaný dnes třicetiletý Jigme Khesar Namgyel Wangčhung.

Naposledy se o to tento týden pokusil premiér Jigmi Thinley. Za řečnickým pultíkem v sídle OSN v New Yorku si povzdechl, že by organizace ke svým mileniovým cílům pro boj s chudobou, hladem a nemocemi v zemích třetího světa měla přidat devátý cíl a to štěstí. Z pódia ho vyprovodil zasněný potlesk světových vůdců.

Premiér přitom nemluvil do větru. Zatímco ostatní země měří svůj úspěch hrubým domácím produktem, bhútánský král v devadesátých letech vynalezl zcela novou veličinu - hrubé domácí štěstí. Toto měřítko, které je zároveň oficiální vládní politikou, v sobě harmonicky spojuje ekonomické i duchovní cíle.

Výsledkem je, že když OSN měřila štěstí obyvatel jednotlivých zemí, umístili se Bhútánci na špici. I když mnozí musí vyžít s pár korunami na den, označilo 45 procent lidí svůj život za velmi šťastný a ještě o sedm procent více Bhútánců odpovědělo, že je jejich život šťastný.

I Šangri-la se však občas potýká s problémy a ten bhútánský se jmenuje nepálští uprchlíci. Třenice s většinovou buddhistickou kulturou a zklamání z nedostatečné reprezentace v devadesátých letech rozhněvaly nepálskou komunitu na jihu země.

Výsledkem bylo násilí a desetitisíce běženců, kteří skončili v nepálských uprchlických táborech. Problém dodnes není vyřešený a vláda, která do světa chce exportovat štěstí, si ho za sebou vleče jako těžký balvan.

Bhútán má rozlohu zhruba jako Švýcarsko