Den ve vězení jménem KLDR. Vůdce a zákazy jsou na každém kroku

Žádný internet ani mobilní telefon. Rozkazem dostanete, kdy vstávat, co dělat, o čem mluvit i co si myslet. Stačí jen následovat vůdce a o nic se nestarat. O váš život se postarají jiní. David Jiménez, reportér deníku EL Mundo, strávil jeden den v bizarním "ráji na zemi".

Je jen něco málo po šesté hodině a tlampače rozmístěné na náměstích a budovách v Pchjongjangu začínají probouzet obyvatelstvo chvalozpěvy na vůdce a vojenskými pochody.

Od této chvíle až do momentu, kdy ulehnou, budou občané nejdespotičtější a nejdusivější země na světě dostávat instrukce, kam jít, o čem mluvit a k dovršení všeho, co si myslet.

KLDR je obrovské vězení a vláda doufá, že ho udrží, když své podřízené změní v řadové roboty. "Vyzbroj se ideologií drahého vůdce," vyzývá ječivý hlas z tlampače, zatímco školáci, úředníci a vojáci pochodují v dokonalých řadách do škol, na ministerstva a do kasáren. V Korejské lidově DEMOKRATICKÉ republice začal nový den.

Kim Čong-ilova komedie

Už při letu do Pchjongjangu člověk zaznamená, že směřuje na místo jako žádné jiné. Letuška společnosti Koryo Airways předává cestujícím výtisk The Pyongyang Times s obrovským titulkem na celou stránku: Kim Čong přihlíží komedii.

Obraz "Společně na cestě lidu" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni

Obraz "Komu zvoní hrana. Na cestě do předních linií" na výstavě severokorejské propagandy ve Vídni

VŮDCE Kldr 47krát za den

Revoluční hesla zdobí rýžová pole, fasády domů, továren i úředních budov podél celé cesty do centra Pchjongjangu. Všude visí portréty Drahého vůdce Kim Čong-ila. Říká se, že každý Severokorejec spatří obraz svého diktátora průměrně třicetkrát za den. Není to pravda. Jen v první den v Pchjongjangu jsem ho viděl sedmačtyřicetkrát.

A bylo by tomu tak, kdyby neexistovalo 22 milionů lidí, kteří prožluklým totalitarismem a výstřelky diktátora denně trpí.

Hned při vstupu do země člověku zabaví mobilní telefon a pas - se slibem, že obojí bude vráceno. A informují ho, že občané Severní Koreje mají to štěstí, že žijí v "ráji na zemi". Země má jaderné zbraně, ale už ne internet nebo mobilní telefony pro obyvatele.

Muži i ženy nosí na klopě placku s podobenkou vůdce Kim Čong-ila nebo jeho otce Kim Ir-sena, který je i 16 let po smrti stále "prezidentem". Kalendář byl upraven, aby ladil s jeho narozením - je rok 99, nikoliv 2010.

Setkání s lidmi? Není na programu

KLDR, poslední bašta bez konzumu, v jejíchž ulicích nelze spatřit plakát, jenž by se netýkal revoluce, prožívá něco vzdáleně blízkého vzniku kapitalismu. V celém městě se diskrétně otevřely nové obchody, ovšem bez nabídky ve výlohách.

Metropole poprvé zažívá něco mlhavě podobného dopravě na rozdíl od doby před několika lety, kdy byly ulice dokonale pusté.

NEKLAŇTE SE MOC ANI MÁLO

Povinností všech cizinců hned po příletu do země je koupit kytici, položit ji u obrovské sochy Kim Ir-sena (má 35 metrů na výšku) a prokázat mu úctu ještě předtím, nežli návštěvník dostane nalejvárnu, jak se klanět despotům. "Neklaňte se moc, protože by to na cizince bylo přehnané, ale ani málo, protože to by byl nedostatek úcty," zdůrazňuje jeden z průvodců.

Monotónní šedivé oblečení je ve svátečních dnech vystřídáno barevnějšími oděvy a město zažívá i skromný stavební boom - stovky dělníků pracují na desítce nových budov, mezi nimiž je i mrakodrap ve tvaru pyramidy - hotel Rjukjong.

Chodci, kteří ještě před několika lety při spatření cizince přecházeli na druhý chodník, se teď na návštěvníka usmívají, snaží se navázat konverzaci, anebo se dokonce nechají fotografovat - alespoň při těch několika málo příležitostech, kdy vládní průvodci povolí kontakt. Každý návštěvník má přidělené dva, aby se hlídali navzájem.

Kromě soch, revolučních muzeí a dětí pějících ódy na Kimy ale asi nebude příležitost setkat se s běžnými lidmi. "To není na programu," odvětí průvodce. Bude možné zajít do veřejného parku? Rovněž není na programu...

Zajít si sám na večeři? Není na programu... Snad procházka kolem hotelu? Stejná odpověď... Turista si prostě přijde na své.