Okolí zámeckého areálu Červený Dvůr na Českokrumlovsku se v pátek ráno rychle plnilo stovkami aut z celého Česka i Slovenska. Budovu a přilehlý park zaplavili lidé různého věku s dětmi, psy, fotoaparáty i kamerami.
Náhodný pozorovatel by nepoznal, že většina z návštěvníků si prošla v minulosti peklem - závislostí na alkoholu, drogách, gamblerství či lécích. Vyléčení pacienti a jejich rodiny, ale také bývalý personál se na pozvání léčebny sjeli do jižních Čech už posedmadvacáté.
Setkání na místě, kde zažili měsíce tvrdého režimu, prožívala včera většina z nich s úsměvem a často se slzami štěstí v očích.
"Na celý terapeutický kolektiv tady nedám dopustit. Jsou tu ostří, prvních čtrnáct dní jsem byla prakticky denně na odchodu, ale kde bych dnes bez nich byla? Vrátili mě zpátky do života v době, kdy u mě byly čtyři promile alkoholu ráno úplně normální. Kdy mě budil absťák, klepala jsem se, a když jsem se nenapila, dostala jsem epileptický záchvat," svěřuje se sedmatřicetiletá Jitka Herbichová z Písku.
Jednou za dva roky se v psychiatrické léčebně Červený Dvůr scházejí lidé, kteří se tu léčili ze závislostí. Každý z účastníků srazu dostává mašličku, barva určuje, jak dlouho už abstinuje.
Ze společného shledání po letech odloučení se v léčebně hlasitě radovaly i Tereza s Danielou. Obě dnes šestadvacetileté dívky se poprvé potkaly na učilišti v Českých Budějovicích, kde zažily první experiment s pervitinem. Brzy z něj přesedlaly na heroin a nakonec skončily v Červeném Dvoře.
"Zpočátku jsem to tady hrozně nenáviděla, cítila jsem se tu jako v koncentráku. Ráno v šest vstávat, rozcvička a po minutách rozpočítaný kolotoč jedné povinnosti za druhou. Ale teď už cítím jen respekt a strašný vděk, člověk to pochopí až časem," líčí Daniela, která je dnes zástupkyní vedoucí jedné brněnské prodejny. V ruce drží kytici, kterou přinesla své bývalé terapeutce.
Léčebna má víc než stovku lůžek,z toho třetinu pro ženy
léčebna Červený DvůrZařízení specializované na léčbu závislostí na návykových látkách a patologickém hráčství. Byla založena v roce 1966, od té doby jí prošlo okolo 45 tisíc pacientů. Léčebna má 103 lůžek, ročně v ní absolvuje terapeutický program 550 až 750 pacientů z celého Česka. Nejvíc jich tradičně přijíždí z Prahy. Doba léčby se pohybuje od tří do maximálně šesti měsíců. Hradí ji zdravotní pojišťovny, klient platí regulační poplatek 60 korun za den pobytu. Letos získala léčebna od ministerstva zdravotnictví ocenění za první místo v hodnocení zdravotnických služeb pacienty. |
Jedinou psychiatrickou léčebnou svého druhu v kraji prošlo od jejího založení v roce 1966 na 45 tisíc pacientů.
Původně byla protialkoholní, ještě do poloviny 90. let léčila většinu lidí závislých na alkoholu.
"A pak následoval boom dalších závislostí. Byl tak obrovský, že jsme měli najednou 75 procent nealkoholových toxikomanů. V posledních letech léčíme necelé dvě třetiny toxikomanů, třetinu alkoholiků a okolo pěti procent gamblerů," vypočítává ředitel léčebny Jiří Dvořáček.
Je však přesvědčen, že ve skutečnosti je alkoholiků v populaci mnohem víc. Po Listopadu 1989 totiž vzniklo hodně zařízení, která pečují o toxikomany, zatímco alkoholikům se věnuje málokdo. A přitom jejich průměrný věk klesl z někdejších 45 až 55 let na 30 až 40 let.
Léčebna má 103 lůžek, z nich třetinu pro ženy. Pacienti v ní stráví obvykle od tří do šesti měsíců, čekací doba na stále obsazená lůžka se dnes pohybuje mezi třemi až čtyřmi týdny. Pobyt hradí pojišťovny, hospitalizovaný platí regulační poplatek 60 korun za den.
"Více než třetina našich klientů vydrží abstinovat pět let. Ale úspěch je třeba, když heroinista vydrží abstinovat od heroinu a bude jenom kouřit marihuanu, která je méně nebezpečná," shrnuje Dvořáček.
Ze Slovenska jezdí na srazy na kole. sám 350 kilometrů tam a zpět.
"Dnes jsem vyjel v jednu v noci, průměrně mi to trvá 13,5 až 14 hodin. Ale tentokrát mě zdržel dvě hodiny silný déšť, cestou jsem se musel schovávat po čekárnách a od Kunžaku do Jindřichova Hradce jsem se pomalu ani nemohl dostat," líčí Herzo. Třiapadesátiletý muž sportovní postavy s krátkým ježkem na hlavě, který je nepraktičtějším účesem pod cyklistickou přilbu, s níž už letos najel na kole 13 tisíc kilometrů, si bez rozpaků na srazu abstinentů připnul zelenou stužku. Tu nosí během setkání lidé, kteří abstinují nad deset let. Slovenský údržbář už se nedotkl alkoholu téměř dvojnásobnou dobu, úspěšnou léčbu v Červeném Dvoře absolvoval v roce 1991. A tehdy také změnil radikálně svůj život - místo dřív neodolatelného piva, které dokázal zamlada klidně zapít litrem borovičky, se vrhl na sport. Koupil si silniční kolo, na němž najezdí za sezonu okolo 16 tisíc kilometrů. A také se začal víc věnovat rodině, dvěma dcerám a hlavně manželce Mirce, která s ním dokázala přestát i jeho alkoholické období. "Žena mi říkala: Když jdeš z práce, pojď rovnou domů. Protože stačilo, abych si dal jedno pivo, a už mě to nastartovalo a nešlo přestat. Když jsem měl na výběr, pil jsem borovičku, když ne, pil jsem cokoli. Klidně i alpu," vzpomíná dnes bez emocí Herzo. V jeho domácnosti teď není ani pivo, ani jiný alkohol. Když jdou se ženou gratulovat švagrovi k svátku, koupí obligátní láhev až v den návštěvy. Přitom Herzova cesta k alkoholismu začala nevinně. Při studiu táborské strojní průmyslovky se naučil se spolužáky chodit na pivo. "V Táboře jsem začal studovat, tady jsem se naučil pít. A po letech mě na jihu Čech zase pít odnaučili," říká. |
Igor Herzo ze slovenské Trnavy nemá při jízdě na sraz abstinentů do Psychiatrické léčebny Červený Dvůr problémy s umístěním auta na přecpaném parkovišti okolo zámeckého areálu. Na přátelské setkání do jižních Čech totiž jezdí na kole. Zhruba 350 kilometrů tam a stejnou porci zase zpátky.
