Předloni česky kniha sociologa polského původu Zygmunta Baumana (1925) Tekuté časy – život ve věku nejistoty (originál 2006). Nedávno se ve stejné edici nakladatelství Academia, nazvané XXI. století, objevila další Baumanova práce – Umění života (originál 2008). Kdybychom na tuto novější publikaci přenesli název autorovy dřívější knihy, vůbec nic se by se nestalo. Bauman zde dílem rozvíjí a dílem opakuje to, co napsal již dříve; "kompatibilita" obou zmíněných svazků do značné míry vysvětluje početnou autorovu bibliografii za posledních dvacet, ale zejména deset let. Bauman spřádá publikace s postmoderní lehkostí, jíž je přitom nejen vášnivým analytikem, nýbrž i kritikem. Bystře definuje různé paradoxy naší tekuté, nestálé éry, nicméně jeho texty rovněž vykazují značnou tekutost – lze je vzájemně přelévat mezi sebou, mixovat.
Oba knihy Umění života
Nepolapitelné štěstí
O knizeZygmunt Bauman: |
Postupně Zygmund Bauman přejde k citování a komentování některých klasiků, vesměs filozofů, kteří o štěstí a jeho souvislostech buď přímo psali, nebo se jejich dílo tématu nějak dotýká, například Maxe Schelera, Epikteta, Immanuela Kanta, Senecy, Blaise Pascala, ale i novějších myslitelů – Gillese Lipovetského či Jeana-Clauda Michéy. Bauman podniká výpisky z četby jednak proto, aby vymezil rozdíl mezi dneškem a minulostí, jednak proto, aby naznačil, že určité principy téměř odvěce patří k člověku nebo se v lidské společnosti projevují již déle, než můžeme povrchně soudit. Tak kupříkladu erbovní osobnost politického myšlení Alexis de Tocqueville si v proslulém díle Demokracie v Americe (1835 a 1840) povšimla tamější honby za štěstím. Ta se nadále stupňovala s tím, jak se "ekonomicky spustil posun od uspokojování potřeb k vytváření tužeb".
Zygmunt Bauman s manželkou v Praze, 2006
Zastav se
Exkurzní kapitolu Trápení se štěstím vystřídá kapitola My, umělci života. Už její název naznačuje v úvodu vzpomenutou vzájemnou průchodnost Baumanova knižního psaní. Sociolog se tu oddává poněkud nekonturovanému rozjímání o životních strategiích a stejně jako v celé téhle knize, i tady nás osloví spíše a především jednotlivosti než koncepce celku.
Za zmínku stojí třeba postřeh, že minulost se svými poznatky obtížně přenosnými do současnosti, natož do budoucnosti, poskytuje hlavně negativní orientaci – už víme, co ne, nevíme však, kudy kam; zkrátka naléhavě postrádáme orientační body. Stírání rozdílů mezi prací a zábavou i permanentní dostupnost naší mysli a pracovní síly vlivem komunikačních technologií vede až k takovému přepólování, že doma usilovně pracujeme (nemluvě o rostoucím počtu singl domácností), kdežto v zaměstnání, kde se potkáváme se stejně sociálně nesaturovanými, vztahově natěšenými spolupracovníky, vyhledáváme a sdílíme zábavu.
Závěrečná kapitola se sice jmenuje Volba, avšak výklad pokračuje "nerušeně" dál, na struktuře a tématech textu se nic nemění. I tady se dají vyzobnout detaily názorně i vtipně nasvěcující paradoxy a rozpory ověřitelné v žité každodennosti. Rozpolcenost duše (i těla) je stále nevyhnutelnější, neboť jsme vystavováni patovým situacím vyvěrajícím z protichůdných nároků. "Každý krok, učiněný či zvažovaný, si žádá protilátku, která by vymazala jeho morbidní vedlejší účinky," píše Bauman a dodává aforisticky: "Večer viagra, ráno antikoncepce..."
Zygmunt Bauman v Praze, 2006
Jistě, nejde ze strany Baumana o úplné objevy, nýbrž vesměs běží o variace nejednou již formulovaných procesů. Ovšem Zygmunt Bauman má svůj neagresivní styl a v jeho podání jsme ochotni k sebereflexi, před níž často, jak poznamenává, utíkáme tak a tím, že jsme neposední, pořád toužíme někam jezdit, běžet, být na cestě a na trati, přičemž "většina tratí, jak známo, má podobu zavřených okruhů: jsou kruhové či eliptické, nikdy nevedou nikam; jsou určené jen na běhání dokolečka".
