Pokud se začteme do textů Romana Jocha, snadno vysledujeme linii, jež je skutečně v rozporu se základními rituály lidsko-právního průmyslu, do kterého ochrana práv člověka v podání levičáckého managementu (podtrhuji levičáckého, nikoliv levicového!!) zdegenerovala.
Rituály sebehany
Roman Joch především odmítá rituál "přiznání viny" západní civilizace v divadle světa. Toto přiznávání viny je dneska na mezinárodních fórech vyžadovanou normou. Představitelé "bílého světa" se musí omlouvat za otroctví černochů, za kolonialismus, útlak menšin, přistěhovalců či za znevažování jiných kultur. Jedná se vlastně o perverzi katolické zpovědi, kdy rozhřešení namísto kněze dávají různé lidsko-právní výbory a komise. Odmítnutím přiznání a omluvy (případně reparací) se Roman Joch staví proti jednotnému pochodu k zářnému zítřku rovnosti.
Ilustrační foto
Co na tom, že s otrokářstvím arabských kupců a černošských kmenových náčelníků učinily přítrž až evropské intervence. Pochod si píše vlastní historii. Rituál přiznání je mechanismus (dalo by se říci software) redistribuce viny. Ten je jednoznačně naprogramován tak, že nejsou zkoumány vztahové závislosti v jiných (například v imigrantských či romských) společenstvích, tedy příčinnost jejich kultury a hodnotových systémů, nýbrž se apriori zkoumá averze, se níž takzvaná majorita (tedy kupříkladu Češi) na takovéto jiné hodnoty reaguje. Averze je pak jednoznačně považována za rasistickou a praxe úřadů a samospráv za institucionální diskriminaci. Takto naprogramovaný software samozřejmě nedokáže rozlišit mezi rasistickou vraždou a násilím mezi bílým a černým lumpenproletariátem.
Imaginární komunity
"Roman Joch nenávidí homosexuály, muslimy, cikány, sexuální výchovu na školách. Kondom je sprosté slovo a lidská práva v jeho pojetí nesmí sloužit jen malým skupinám obyvatel " píše v internetovém Deníku referendum 9. srpna Hana Holcnerová. Jmenované nenávisti jsem v Jochových textech nevyčetl, avšak tvrzení, že lidská práva nesmí sloužit jen malým skupinám obyvatel, to ano. A právě v tom přece spočívá kámen úrazu při mávání zástavou lidských práv! Lidé v nich pak již vidí jen nástroj na obranu menšinovosti všeho druhu a přestali je považovat za sobě vlastní.
Litvínovské sídliště Janov
Vezměme si případ sídliště v Litvínově-Janově. Realitní spekulanti tam léta sestěhovávali nepohodlné nájemníky (povětšinou "Romy") z celých Čech, až se původní ("bílí") obyvatelé ocitli v pasti sociálního ghetta. Cena jejich bytů klesla vinou toho natolik, že se již nedaly prodat. Kdo se kde bral za lidská práva obyvatel těchto bytů?! Naopak, tito majitelé tvrdě zjistili, že žijí v sociálně vyloučené lokalitě diskriminované komunity. Nic naplat, že komunitnost takovéto komunity je zcela imaginární; tedy pokud ovšem nebereme sociální patologii za něco komunitního. Světe div se, že starousedlíci fandili provokujícím -náctiletým náckům. Lidsko-právní organizace označili nacistický marš za pokus o pogrom. Jenže každý, kdo viděl záběry onén "komunity" vyzbrojené železnými tyčemi, rychle sezná,, že nebýt těžké policejní přítomnosti, měli by provokující nácci dobitých či mrtvých gerojů do foroty.
Litvínovské sídliště Janov
Při rekonstrukci vládního lidsko-právního úřadování je možné mnohé zjednodušit. Je zbytečné mít Radu vlády pro romskou menšinu a Radu vlády pro národnosti, stačí jedna rada pokrývající agendu etnických menšin. Vláda ve svém programovém prohlášení podpořila činnost Agentury pro sociální začleňování. Tu by bylo záhodno vyvést z Úřadu vlády jako samostatnou jednotku a rozšířit její působnost i mimo romské spektrum. Bylo by na místě brát se za větší přístup k právní pomoci pro všechny, kdo potřebují svůj nárok hájit u soudu. Protože jsou to nakonec jenom soudy, které finálně rozhodne o tom, zda je někdo na svých právech krácen.
Vrátit hodnověrnost agendě lidských práv lze právě tím, že k apelaci na jejich dodržování a obranu budou vyzváni všichni, nejen členové speciálních imaginárních komunit.
