"Hm, tudy tramvaj pojede nejdříve za rok. Tedy, možná," říká poněkud nejistě muž s ochrannou přilbou na hlavě. Stojíme na jeruzalémské Jaffské třídě. Nebýt ve Svatém městě, chtělo by se říci na po čertech rozkopané Jaffské třídě.
Slunce útočí na zátylek, jak hledíme na koleje, v nichž cosi právě vrtají arabští dělníci. Chystají cestu pro tramvaj, která se už stačila globálně proslavit, aniž kdy převezla jediného platícího cestujícího.
Arabští politici totiž tvrdí, že koleje mají cíl politický, strategický: propojit převážně židovský západní Jeruzalém s židovskými osadami ve východní části města, kde jinak žijí většinou Palestinci.
A to je problém: Izraelci i Arabové považují Svaté město za své. Umírnění Palestinci chtějí na východě Jeruzaléma zřídit hlavní město svého budoucího státu. Každý židovský dům v této části Jeruzaléma proto považují za existenční ohrožení.
Z Jeruzaléma do Al–Kuds
Vydávám se na nelehkou pouť po trase, která již teď Židy s Araby spíše rozděluje, než spojuje. Brzy vidím majestátní hradby Starého Města, místa svatého židům, muslimům i křesťanům. V bagru se tu vesele prohání arabský dělník, jehož druhové na mě mávají a volají cosi jako: "Nazdar!" U brány do Starého Města klidně postávají hlídkující izraelští vojáci.
V červenci roku 2008 jiný arabský bagrista, pracující kousek odsud na Jaffské třídě, najel se svým strojem na chodník a zranil desítky lidí. Byl zastřelen. Šlo o teroristický útok, nebo náhlé pomatení?
Ať už byl útok motivován jakkoli, stavební dělníci v Jeruzalémě jsou téměř vždy Arabové. Teď zde vládne klid tak nakažlivý, až se jeví jako jisté, že stavba započatá v dubnu 2006 příští rok neskončí. Židovští muži v kloboucích již léta klopýtají provizorními stezkami, a pokud klejí, tak potichu.
Klesám podle kolejí i hradeb Starého Města k Damašské bráně, na dohled od níž tramvaj zatáčí vzhůru. Jsem na hranici židovského a arabského světa: hebrejský Jerušalajim se mění v arabský Al-Kuds, i když jde pořád o jedno město.
Kolem mě cupitá palestinský hošík, jehož nakonec dostihla vyděšená matka. Důrazně mu pak vysvětluje, že na kolejích si hrát nesmí, byť tudy zatím lesklé vozy nejezdí.
Pomůže tramvaj rozvoji východní části města, jak tvrdí radní? Arabští předáci jsou přesvědčeni, že rozhodně ne. A vyzvali souvěrce po celém světě, aby bojkotovali francouzské firmy Altom a Veolia, které se na projektu podílejí.
Stoupám do kopce ke čtvrti Ramat Aškol. Místo arabských řidičů donekonečna si pohrávajících s kuličkami "růženců" opět míjím židovské ženy s kočárky.
Ramat Aškol se topí v poledním slunci, já v potu. Tato židovská čtvrť vznikla po tzv. šestidenní válce v roce 1967, během níž Izrael obsadil celý Jeruzalém (a drží ho dodnes). Je tedy Ramat Aškol stále součástí východního Jeruzaléma? Komu by připadl, pokud by se město dělilo mezi Izrael a nezávislou Palestinu? Ó, Jeruzaléme, v tvých hradbách není jasné nic.
Kdo "zevluje" a proč
Konečně! Vidím tramvaj, a jede! Dorazil jsem ke krátkému úseku, kde elegantní vozy řidiči zkoušejí. Poprvé musím opustit koleje a odejít za plot, dosud mě k tomu nikdo nenutil.
Soupravy se míjejí v klidném tempu, kolem zevluje několik mužů v zářivých vestách. Kdo z nich je strážce a laxnost předstírá ? Kdo jen mechanik a zevluje se vší odpovědností?
Nejen média naznačují, že by se elektrická souprava či trasa mohly stát terčem teroristického útoku. Zdá se mi, že pro zkušeného sabotéra není nic snazšího než trať narušit. Zničit již stojící, lehce futuristické zastávky. Elektrické rozvody.
Sabotér by patrně nebyl rušen. Jen tu a tam jsem se na tramvajovém pásu míjel s osamocenými dělníky či jinými chodci, kteří se těší ze svérázné kolonády.
Konec tramvajové odysey se blíží. Poslední zastavení je v depu blízko Francouzského vrchu, do kterého jsem už už vstupoval. Až zde ke mně přichází dělník s dlouho očekávanou otázkou: "Co tady děláte?" A slušně, byť důrazně mě vyhání: bojí se prý, že mi na hlavu spadnou dráty elektrického vedení.
Ouha, cestou do centra Jeruzaléma nemohu chytit taxi. Už aby tramvaj stála, teror neteror.
