Podobné jsou v tom, že jindy malebná krajina pod Jeseníky a Beskydami se rázem změní v odpornou šedohnědou skvrnu. Z ní vystupují střechy domů, tu pohozené auto (nebo taky vlak, jako v roce 1997), onde zbloudilé stádo krav, které si našlo poslední suché místo na pahorku. A pokaždé lidé, kteří se snaží zachránit, co ještě voda nevzala.
Ale přitom každá ta povodeň je jiná. Někdy se přižene z ničeho nic z hor a s razancí horské bystřiny trhá domy, boří mosty a zabíjí lidi. Jindy se nebe uzavře na dlouhé dny (teď lidé neviděli slunce už přes dva týdny) a všichni tak trochu čekají, kdy se řeky vylijí.
Jako třeba v ostravské části Koblov, kde mnoho hodin stavěli hasiči bariéru. Té se pak Odra doslova vysmála, protože ji během pár chvil překonala. Zalila tak domy lidí, kteří už třináct let slyší o tom, jak se v tom místě postaví skutečná protipovodňová hráz...
I to umožňuje pohled shůry, tedy z letounu.
A pak jsou tady pohledy, které jsou viditelné naopak jen s nohama na pevné zemi: v době, kdy dramatické obrázky plní televizní noviny, hovoří odborníci o příčinách podobných neštěstí.
Tyto debaty brzy opět přijdou, proto jen pro připomenutí – půjde zase o to přesvědčit, zda povodně jsou tady proto, že škodíme přírodě, nebo zda se řeky jednou za čas rozlijí a nikdy to nebylo jinak, jen dneska bydlíme moc blízko u nich. Tyto diskuse mi připadají podobné debatě o tom, zda bylo dříve kuře, nebo vejce.
A pak je dobré sledovat politiky, kteří vždy ujišťují veřejnost o tom, jak udělají vše pro poškozené.
Nejinak je tomu i teď. Do postižené oblasti má přijet několik stovek vojáků, brzy se bude mluvit o milionech, které půjdou na obnovu postižených oblastí. Jenže pak voda opadne, štáby odjedou a politici (s výjimkou těch opravdu místních, tedy starostů) se zabývají jinými tématy. Až do příštích povodní...
Měl bych jeden návrh. Co kdyby politici, od lokálních po ty vrcholné, zahájili skutečné debaty s odborníky všech možných směrů a začali se povodněmi skutečně zabývat?
Ten problém stojí společnost miliardy korun a vede k tisícům lidských a rodinných tragédií, které finančně spočítat ani nelze. Nevyřeší se za rok ani za deset let. Řešení se neobejde beze změn v mnoha oborech lidské činnosti – od pohledu na funkci krajiny, kde bude dobré podívat se na stav lesů, luk a polí, přes debatu o polderech či přehradách až po dlouhodobější předpovědi počasí a její využití (mimochodem, tentokrát se předpověď naprosto vyplnila...).
Takový tým by se měl zajímat o názory architektů na to, kde co stavět a kde co nestavět. Jen tak mimochodem, když se mluví o tom, že se staví příliš blízko řek, je třeba se podívat na mapu a přiznat si, že pokud se nechceme vrátit do oblastí starých keltských sídlišť, pak povodeň hrozí v nějaké podobě skoro všude. Což neplatí jen pro kraje, kde právě teď velká voda řádí.
