Ano, vlastně se ten osobní Pernesův příběh víc než podobá celým českým moderním dějinám: nejdřív o nich (či o něm) nevíme skoro nic. Až potom začínáme zachycovat podivné útržky informací.
Například, že Jiří Pernes studoval VUML. Tedy Večerní univerzitu marxismu-leninismu, chceme-li celý a správný název. Také se našlo jeho jméno pod textem, který oslavoval komunistický převrat v únoru 1948.
A nakonec prý i opisoval. Pravda, je to stará kauza, ale tak to bývá: dějiny se přece právě z takových skládají. "Svět Lidových novin 1893-1993" je název jedné z mnoha Pernesových knih.
Jenže se ukázalo, že v ní opsal pasáže z diplomové práce studentky brněnské univerzity Blanky Maškové z roku 1958. Pernesova kniha vyšla před sedmnácti lety.
Ano, jsou to vlastně všechno už dějiny. Ale staré viny mají dlouhé stíny.
A dějiny je třeba znát.
Ale jak se může do čela takové instituce, jako je Ústav pro studium totalitních režimů, dostat člověk prakticky s neznámou minulostí? A jak tu minulost vlastně zpětně hodnotit?
Pernes studoval VUML. "Nepřípustné," řekne jeden. "Nic na tom není, kdo chtěl tehdy udělat kariéru a nechtěl vstoupit do komunistické strany, musel přece studovat VUML. Tak to bylo. Důležité je, zda se v osobním životě choval čestně," řekne ten druhý.
"Nakolik se tedy dokázal přetvařovat?" namítne ten první.
Ano, naše moderní dějiny jsou opravdu složité a nabízejí více odpovědí na jedinou otázku.
Jednou z nich je zcela jistě ta, zda kariéra v komunistickém režimu může další kariéru v demokratické zemi ovlivnit kladně, či záporně. Nabíral takový člověk zkušenosti, nebo se naopak zaprodával?
Samozřejmě, Jiří Pernes byl dítětem doby. Potřeboval dělat kariéru, udělal VUML.
Potřeboval publikovat, tak svolil, aby se v jeho knize objevila pasáž oslavující komunismus a převrat. Nebyl tvrdohlavý, šel cestou nejmenšího odporu. Někdo by dnes mohl říct, že se dokonce stal obětí našich složitých dějin.
Ale jsou další otázky: Kam až by byl ochoten ustoupit? Nebo naopak: Nedoplácí na něco, co tehdy dělali všichni?
A jestliže opravdu opsal část diplomové práce do své knihy, byla to ta stejná pohodlnost, s níž ustupoval komunistickému režimu? Nebo to byla obyčejná chyba?
Když Jiří Pernes nastupoval do čela ústavu, zdůrazňoval, že chce v nové funkci klást větší důraz na odbornou, vědeckou práci. Ačkoli nyní toto prohlášení vypadá víc než podivně, ve své podstatě má Pernes pochopitelně pravdu. Poznání naší nedávné minulosti je opravdu klíčové. Jenže problém je v tom, že minulost se týká každého z nás, stejně jako jeho samého.
Ano, o minulosti Jiřího Pernese víme tak málo, protože víme příliš málo o celých našich moderních dějinách. To je klíčový vzkaz, který nám nabízí tato kauza. Navíc ani to málo, co víme, neumíme možná bezchybně vyhodnotit.
Zkusme zvolit trochu jiný pohled: podívat se na příběh Jiřího Pernese nikoli jako na trapnou epizodu, ale jako na příběh dokumentující složitost moderní historie. A především důležitost jejího důkladného, ale opravdu důkladného poznání.
Minulost nelze uzavřít tlustými čarami, nelze ji zbavit emocí.
Samozřejmě, víme dobře, že Pernesův předchůdce Pavel Žáček musel čelit kritice kvůli několika skandálům, nejčastěji se připomíná zveřejnění informace, podle níž spisovatel Milan Kundera udal komunistické policii někdejšího agenta ze Západu Miroslava Dvořáčka.
Žáčkovi kritici především poukazují na způsob, jakým tato kauza byla zveřejněna. Je pochopitelné, že ti, kteří se přikláněli k volbě Jiřího Pernese, oprávněně očekávali, že se podobné případy již nebudou opakovat.
Nechme však stranou způsob zveřejňování a podívejme se na podstatu: i když k minulosti budeme přistupovat citlivě, bezpochyby nemůžeme zabránit ztrátě mnoha iluzí a falešných představ. I takové jsou totiž naše dějiny: nové informace, které ve svých temných regálech ukrývají archivy, zřídkakdy bývají povzbudivé a nadějeplné.
Je to možná jeden z největších paradoxů: nyní se aktérem jednoho z takových skandálů stává ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Může si připadat stejně jako Milan Kundera, ale minulost taková prostě byla.
Ano, takový byl komunismus, udávalo se běžně, běžně se studoval VUML.
Je otázka, zda takový aktér této doby má být na místě ředitele tak ostře sledované instituce, ústavu, který nám má přiblížit totalitní éru, na niž se mnozí snaží spíše zapomenout. I díky němu ale vidíme, že zapomenout nejde.
