Jedna z pum spadla přímo doprostřed davu. Během pár sekund zabila 114 místních lidí a 36 Rudoarmějců. Spousta mužů, žen i dětí byla zmrzačená. Byly to tříštivé bomby, které neudělají kráter. Vybuchují asi metr nad zemí, proto bylo tolik obětí.
"Pomáhal jsem nakládat raněné na povozy. Na náměstí leželi mrtví lidé rozbití od pasu dolů. Všude se ozýval nářek. Strašlivá chvíle," zavzpomínal jeden z pamětníků, jemuž bylo tehdy sedmnáct let.
Střepiny z pum lidská těla doslova roztrhaly. Podle svědků pokryly náměstí kousky končetin, všude byla samá krev.
Dalešice na archivních snímcích po bombardování v roce 1945.
Těch, kdo masakr prožili na vlastní kůži, už moc není. Někteří o tragédii nechtějí vůbec hovořit.
"Bylo mi čtrnáct let. Nezapomenu na tu hrůzu na náměstí. Všude bylo hrozně moc krve a mrtvých. Nastalo abnormální ticho. I po těch letech se mi to vrací zpět. Ta tragédie zasáhla snad všechny rodiny. U nás nezemřel nikdo, ale v rodině mého pozdějšího manžela byly oběti," vypráví téměř osmdesátiletá Marie Popelková, která stále žije v Hrotovicích.
Nad městečkem zůstal dlouhá desetiletí viset stín nejen mrtvých, ale také nejrůznějších dohadů, co se vlastně stalo. "Historici prokázali, že bomby shodili Sověti. Bylo to omylem, protože na nedaleké křižovatce padl regulovčík," konstatuje hrotovický starosta Antonín Mlynář.
Hrotovice mají speciální smuteční kroniku. Má černé desky i stránky. Zdobí ji ponuré kresby a verše. Co fotka, to strastiplný osud nějaké rodiny. Třeba učitel Jan Žalud. Ten se vrátil z vězení, aby zjistil, že jeho žena, syn a matka při tragédii zahynuli. Nebo jediný místní lékař Josef Orel. Zemřel také. Lubomír Studený přežil útrapy koncentračního tábora. Domů do Hrotovic se vrátil 5. května. O tři dny později zahynul, když vítal osvoboditele.
Dalešice na archivních snímcích po bombardování v roce 1945.
O den dříve se stal stejný omyl v nedalekých Dalešicích
Stejný osud potkal i nedaleké Dalešice, i tuto obec omylem bombardovaly sovětské letouny. Na vesnici a okolí dopadlo 7. května 1945 dvě stě bomb. Sedmadvacet lidí zemřelo, desítky byly poraněny.
Dalešičtí si tragickou událost připomínají celých 65 let. Za minulého režimu se taktně mlčelo o tom, že to byli právě Sověti, kdo posílali pumy k zemi v době, kdy Rudá armáda tuto část Třebíčska osvobozovala. "Sedmého května bylo pondělí, krásný májový den. Válka končila. Pár dní předtím tudy prošli v klidu ustupující Němci," popsal dalešický kronikář Rudolf Špaček.
Dopoledne 7. května nad Dalešicemi prolétly nejprve dva letouny. Shodily dvě bomby u hřbitova. "Hrobník tam zrovna kopal hrob. Tak se do něho schoval," konstatuje Špaček.
Pak ale udeřilo pravé poledne. A přiletělo bombardovací hejno. Letadla začala sypat množství pum. "Okolo dvou set jich spadlo. Některé nevybuchly. Byly tři fáze. Nejprve bombardovali střed Dalešic, pak okrajové části a nakonec okolí. To asi aby byla zkáza úplná," přiblíží Špaček a vytáhne dobové fotky, na nichž je totální devastace zachycena.
Všude ruiny. Mezi nimi odevzdaně se tvářící lidé. Nikdo na něco takového nebyl připraven. Zničeno bylo na 45 domů. Poškozena byla škola i kostel.
"Byla to nepředstavitelná vřava. Pamětníci to přirovnávají ke kobercovému náletu," podotkl Špaček.
Tragédii dodnes v Dalešicích připomíná bomba zazděná ve štítu Čaňkovy stodoly.
Padaly sem i tlakové bomby. Jedné rodině dopadla na zahradu, kam utekla z domu matka se čtyřmi dětmi. "Všichni zahynuli, protože jim tlak roztrhal plíce. Otec přišel do neporušeného domu. Na stole našel talíře s kouřící polévkou a zbytek rodiny byl mrtvý," s pohnutím vykládá Špaček.
V domě rodiny Kočí měli doma nachystaného nebožtíka, pro něhož kopal hrobník hrob. Všichni uhořeli i s nebožtíkem.
"Zemřelo 27 lidí, což bylo na Dalešice hodně. Střepiny poranily spoustu lidí," zmínil se Špaček, jemuž bylo v té době půl roku. Maminka ho chránila v náručí. Jeho rodina přežila. Jen barák měl vytřískaná okna a střechu pryč.
Po skončení náletů sváželi raněné na koňských povozech do nemocnice. Rakve pro mrtvé se vyráběly narychlo. Na originálních fotografiích je zachycena řada bílých rakví. "Hned 9. května ve středu byl hromadný pohřeb obětí," ukáže Špaček fotky z této smutné události. Jsou na nich davy lidí. Normální život se do Dalešic vracel hodně dlouho.
"Proč se tato tragédie stala, o tom se jen spekuluje," konstatuje kronikář s tím, že zřejmě šlo o tragický omyl Sovětů. Ti viděli zemědělské stroje vytažené před stodolami a možná si mysleli, že jsou tam ukryty německé tanky.
Nastal soudný den, vzpomíná žena z Dalešic"Ten den bylo teplo. Cítili jsme se vesele. Všechno se zelenalo. Chystali jsme se na sečení louky. S devítiletým bratrem jsme stáli u louky a obhlíželi ji. Najednou od lesa od Moravského Krumlova letělo devět letadel. Byla důkladně naložená municí. Měla jsem divný pocit," vypráví dnes osmasedmdesátiletá Pavla Vorlová.
Oči za skly brýlí jí občas zvlhnou. Přece jen jsou i po 65 letech vzpomínky na onen den hodně emotivní. "Popadla jsem bráchu za ruku a utíkali jsme domů. Klepali jsme se. Maminka kroutila hlavou, proč se tak třeseme. Řekla jsem jí o letadlech. Ona na to, vždyť oni letí na pomoc Praze, tak ať jsme v klidu," vylíčí Vorlová. Vzápětí však přišel nálet. "Podle mého nastal soudný den. Naráz tma, vše kolem lítalo, dobytek řval, ozýval se obrovský rachot," zavzpomíná Pavla Vorlová. Nálet ustal a rodina vyšla ven. Jejich stodolu zasáhla jedna z bomb. Ale všichni Vorlovi přežili. "Pak přišel děsivý moment. Vyšli jsme před vrata. Tam stála vedle nás došková chalupa. Z rozmlácených došků trčel majitel a jen volal o pomoc, že jsou tam všichni zasypaní," zajíkne se Pavla Vorlová s tím, že v této chalupě zahynula rodina se třemi dětmi. "Z dalšího sousedního domku vyběhl chlapec Pepík. Křičel: Tady leží mezi dveřmi Klotylda. Má utrženou hlavu," jen těžce hledá slova Pavla Vorlová a chvíli se odmlčí. Letouny se vracely zpět nad Dalešice. Pavla s bratrem a Pepíkem utekli přes louku k potoku, kde se schovali do koryta. Kousek od nich vybuchla bomba. "Naštěstí nás pokropilo jen bahno," ukáže se na tváři Pavly Vorlové přece jen úsměv. Letadla letěla tak nízko, že Pavla viděla do tváře pilotům. Vojáci stříleli dokonce z kulometů. "Byli to stoprocentně Sověti. Na křídlech byly rudé hvězdy," praví pamětnice s tím, že děti pak utíkaly dál, kde zalehly do bramborového pole. Pamatuje si třeba takový detail, že na hlavě měla červený šátek. Ten sundala, aby tolik "nezářila". Když nálety skončily, vrátili se všichni tři do Dalešic. "Šok, zkáza. Všude hořelo. Z domů zbyly ruiny. Do naší stodoly padly dvě bomby. Kolem umírali sousedi. Bylo hodně mrtvých i raněných," emotivně líčí Pavla Vorlová, které se dobře dvacet let v noci zdávalo o této tragédii. "Byl to pro nás tak neuvěřitelně hororový zážitek, že bratr hodně dlouho propadal panice, když slyšel letadlo," zamyslí se Vorlová. Přidá ještě zvláštní vzpomínku na dva sovětské vojáky, kteří u nich byli pár dní před tragédií. "Ten jeden v pátek před odchodem vztyčil tři prsty a řekl, že za tolik dní bude špatně. Ať si dáme pozor. A v pondělí to propuklo." |
