Ostatně jméno zakladatele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka je nakonec asi i známější než například jméno nynějšího ministra průmyslu a obchodu (no schválně – znáte ho?).
Srovnávejme: zatímco ministr má významnou šanci ovlivnit naše budoucí životy, ředitel tohoto ústavu může ovlivnit jen minulost.
I když vlastně ani tu ne: snad jen pohled na ni.
Současný zájem nicméně dokazuje, jak je pro nás tento pohled důležitý.
Možná až překvapivě. Což je samo o sobě jistě dobrá zpráva.
Po dvaceti letech odhalování skutečných či domnělých hříchů, osudů a tragédií jsme už zjistili, že udělat tlustou čáru za minulostí nejde. Víme, že k pravdě o ní se můžeme jen přibližovat. O to klopotněji, oč rychleji pamětníci ubývají. Zpřístupňování unikátních a také výbušných archivů bezpečnostních složek je proto klíčovou záležitostí.
Pavel Žáček dokázal rozpoznat tento trend. Přišel s projektem otevřené minulosti, založil (rozuměj: vydupal ze země) instituci, kterou si můžeme představit jako bránu – bránu do světa, který nám byl minulým režimem utajen. Světa tajné policie ovládající naše životy, naši budoucnost a naši minulost. A vlastně nás ovlivňuje dodnes.
Nezapomínejme, jsou to převážně informace komunistické tajné policie, které zveřejňuje tento ústav. A jsou to v podstatě ty stejné informace, kvůli kterým je vystaven opakované, spíše však nepřetržité kritice.
Po dvou letech Pavel Žáček končí. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? Kritikové vyčítají Žáčkovi způsob zveřejňování některých případů – například ten, který se týkal domněle udavačské minulosti světoznámého spisovatele Milana Kundery.
Vytýkají mu i politizaci. Ústav skutečně vznikl díky podpoře pravice, ale zájem o otevřenou minulost by bylo logické očekávat od všech politiků s výjimkou KSČM. A jestli ten zájem není, je třeba se ptát proč?
Odchod Pavla Žáčka je tedy možné vnímat jako konec jakési nezbytné průkopnické éry a signál, že ústav se už stává normální řadovou institucí. Takovou, kterou nemine ani řádná výměna na postu ředitele.
Nový dveřník bránu k minulosti jistě nepřivře, spíš jen utlumí průvan, který jí občas zavane; takové je nejspíš i očekávání radních, kteří o změně ve vedení rozhodli.
Není to ostatně ani Žáčkova prohra: neuspěl sice v konkurzu, ale jeho myšlenka stále vyhrává.
