"Boj proti drogám je ve skutečnosti bojem za Afghánistán," prohlásil vzletně tamní prezident Hamíd Karzáí, když v roce 2002 přebíral úřad.
Zlatá slova. Ale jak na to? Pěstování opia se v Afghánistánu snažil vymýtit už leckdo, ale selhává jak metoda biče (vypalování políček, jedovaté postřiky), tak cukru (snaha o zavedení jiných plodin).
Hodnotíme-li Karzáího slova z hlediska současné situace, nezbývá než konstatovat, že Afghánistán prohrává. Vzestup Talibanu - i díky ziskům z drog a výpalného od drogových bossů (byť to zdaleka není jediný zdroj příjmů) - je toho zřetelným důkazem.
Afghánistán dál rekordmanem
A podle nyní zveřejněné zprávy OSN tomu tak bude i nadále. Odhady hovoří o tom, že opiovým mákem (surovina k výrobě heroinu) letos Afghánci osázeli přibližně stejnou plochu jako loni. 123 000 hektarů.
Narkomani v Kábulu. Afghánistán začíná mít pořádný problém i s rostoucím počtem vlastních narkomanů závislých na heroinu.
Afghánistán si tak dozajista udrží své nechvalně proslulé prvenství - i nadále bude produkovat přes devadesát procent světového opia. Přes masivní přítomnost západních vojáků, přes odvážné proklamace tamní vlády. Kde je tedy problém?
S nadsázkou se dá říci, že v Afghánistánu si postavila hlavu sama příroda. Copak na kamenité půdě v nadmořské výšce hodně přes dva kilometry vyroste něco jiného než odolný mák?
A potom, opium, hašiš, tato narkotika patří k tamější kultuře odpradávna, stejně jako tradiční chlebové placky. A protože v řadě oblastí nic jiného nevyroste, orientují se tamní farmáři právě na opiový mák. Odbyt je předem zajištěn. A dělají to i přesto, že islám neshlíží na podobné aktivity zrovna přívětivě.
Narkomani v afghánském Kábulu.
Dělají to hlavně proto, že jim nic jiného nezbývá. A že pak zisky z lukrativních drogových kšeftů slouží k financování teroristických organizací, povstaleckých aktivit Talibanu a jemu spřízněných skupin? To přece už není jejich věc.
Rezignovat na boj s opiem? To ne
Snahy podpořené západními penězi o zavádění alternativních plodin v podnebně příznivějších oblastech často selhávají. Jsou náročné, třeba na zavlažování a pěstitelům často nepřinášejí tolik prostředků, kolik potřebují, takže se vracejí k prověřenému opiu.
Má se tedy na boj s opiem rezignovat? To jistě ne. Ona rovnice "zničte opium, zničíte teror" stále do značné míry platí. Jen je však třeba se připravit na běh na převelice dlouhou trať. Ostatně i věčný optimista, který by chtěl vidět první v dálce se rýsující světélka naděje, není tak úplně bez šance.
Narkomani v afghánském Kábulu.
Záleží však na interpretaci některých faktů. Zatímco onen optimista může považovat pokles loňské produkce oproti té předloňské o pětinu za výsledek začínajícího obratu, pesimista totéž vnímá jako přechodný stav, "podnikatelskou strategii", jež zareagovala na nadprodukci a následný pád cen.
Uzavřete hranice
Šéfové vojenských misí v Afghánistánu a západní politici by jistě rádi uvěřili optimistově variantě. Většina drogových expertů to však vidí jinak. Podle nich zřejmě nejde o počátek dlouhodobého trendu. Spíše prý skutečně zafungoval trh. A sami narkobaroni se rozhodli zařadit zpátečku a výrobu snížit, aby se ceny opět rozběhly vzhůru.
Mimochodem, pokud to tak opravdu bylo, jeví se bizarní nápad, s nímž loni přišel šéf Úřadu OSN pro drogy a zločinnost Antonio Maria Costa, hned v jiném světle. Napadlo ho totiž, že se kolem Afghánistánu neprodyšně utěsní hranice, aby drogy nemohly proudit ven.
Samotná země by pak jimi byla tak zaplavena, že by jejich cena spadla na pakatel, což by přimělo rolníky, aby zasadili třeba kukuřici. Jak prosté. Teď stačí jen vyřešit "maličkost": Jak ony porézní hranice ucpat tak dobře, aby neproklouzl ani kilogram heroinu, když se tudy běžně promenují celé oddíly teroristů z Al-Kajdy?
