Aniž kdykoliv opustila své levicové přesvědčení, byla počátkem normalizace vyhozena ze strany i ze zaměstnání a její manžel i "kolegové" z disentu skončili ve vazbě. Ona sama věděla, že je otázka času, kdy skončí ve vězení také.
Manželův obhájce Renato Reichel jí podrobně vylíčil, co ji tam čeká. "Nebudou tě bít, ale i tak málokdo vytrvá," odpověděl jí na otázku, co se stane, když nebude vypovídat.
To jí paradoxně dodalo odvahu při vyšetřování nic nepřiznat. Děti doma věděly, co mají dělat, když matka, která tehdy pracovala jako jeřábnice v Královopolské strojírně, nepřijde včas z práce.
Zvláštní bylo, že 15. května 1972, když ji opravdu zatkli a uvěznili, propustili jejího manžela Stanislava. "Manžel, děti a jejich prostřednictvím celá rodina mi byli po celou dobu mého věznění spolehlivou oporou," chválí své blízké Vlasta Tesařová.
Nejvíc ji trápila myšlenka, co bude s dětmi, takže když jí později vyšetřovatel řekl o propuštění manžela, byla to pro ni velká úleva.
Kromě lásky jedné lesbické vězeňkyně a svrabu, který ve vazbě chytila, si Vlasta Tesařová na vězení nijak nestěžovala. Chválí si naopak výběr literatury místní knihovny, kde našla dokonce tehdy "zakázanou" knihu od Aleksandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, která popisuje poměry v ruském komunistickém koncentráku.
Velice ji však zlobily výpovědi dalších zadržených kolegů, dokonce jim na dno jídelní misky vyškrábala jmenovitý vzkaz, že jsou idioti.
Při soudu zakázala Vlasta Tesařová svému obhájci, aby ji označoval za "osobu citově podléhající vlivu Jaroslava Šabaty", což by jí při procesu bývalo možná trochu pomohlo.
"Za své činy jsem si odpovědnost chtěla nést sama," tvrdí obviněná, která na sebe vzala i manželův díl viny, aby ten mohl zůstat s dětmi. Což se povedlo, Stanislav Tesař odešel od soudu s podmíněným trestem. Vlasta Tesařová dostala čtyři roky natvrdo.
Smrt přítele a kriminál
Ve svém textu Stálo mě to dvacet let života tvrdí Vlasta Tesařová, že jí nejvíc přitížila až nenávistná výpověď jednoho z jejích "spoludisidentů".
Naopak chválí Karla Koutného, kterého rovněž zavřeli před jeho ženou Annou Koutnou, i když stejně jako Vlastin manžel nehrál v disentu žádnou vážnější úlohu.
Disidenti jižní MoravyKe dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové. Za týden Jan Pukalík. |
U soudu se Karel Koutný choval skvěle a nikomu nepřitížil. Zřejmě měl ale pocit, že nějakým způsobem při výpovědích selhal a své ženě ublížil. Když ho totiž propustili z vazby, zatímco jeho žena dostala vysoký trest, pokusil se nejdřív o sebevraždu při autohavárii a pak se utopil v Brněnské přehradě.
O jeho dcery se v té době obětavě starala babička, jeho matka, a rodinní přátelé, kteří děti také finančně podporovali.
Vlastu Tesařovou převezli mezitím k výkonu trestu do Opavy, kde ji izolovali od ostatních politických vězeňkyň. Seděly s ní obyčejné zlodějky a dokonce byla na cele delší dobu sama. Pak na celu přidělili Alici, o níž jí ihned ostatní odsouzené zvěstovaly, že je na politickou spoluobyvatelku cely "nasazená". Že na ni má donášet.
"Alice byla ale tak vlezlá, tak mě nutila do svěřování, doslova provokovala, že už proto jsem s ní o ničem, co ji zajímalo, nemluvila. Navíc byla velmi vulgární a panovačná. Mimořádně protivná. S ní jsem musela vydržet až do konce pobytu v Opavě," vzpomíná Tesařová.
Navíc si nesedla ani se svou bachařkou, Slovenkou Jolanou, s níž prožila tragikomické seznámení. "Při nástupu výkonu trestu se u mě totiž projevil zvláštní druh hluchoty, při kterém slyším, ale nerozumím. Později jsem se dozvěděla, že jde o přirozenou obranu unaveného organismu, který už není s to přijímat další podněty," vzpomíná odsouzená.
"Tehdy v Opavě jsem však nevěděla, co se se mnou děje. Snažila jsem se reagovat na Jolanin seznamovací proslov, zřejmě ale nevhodně. Ona se rozzlobila a řekla asi něco v tom smyslu, že mi patrně obyčejná bachařka nestojí za pozornost. A já jsem na to bůhvíproč přikývla, teprve potom jsem si uvědomila přibližný obsah jejích slov. Zpět to vzít nešlo a samozřejmě to pak mělo negativní vliv na naši spolupráci," dodává tehdejší vězeňkyně, kterou pak Jolana různě šikanovala. Například se jí snažila zabránit, aby ve volném čase pletla.
"Pro udržení mé duševní rovnováhy měla tehdy četba spolu s možností plést prvořadý význam, stejně jako možnost pracovat," přiznává Vlasta Tesařová, která tehdy coby "zaměstnankyně" Chronotechny vyráběla pérka do budíků.
Dokonce též opravovala zmetky své spoluvězeňkyně Alice, kterou to štvalo a dávala to své zručnější spoluobyvatelce jaksepatří znát.
V cele tři krát čtyři metry strávila odsouzená dva roky. "Že bych se ve vazbě nebo výkonu trestu cítila někdy šťastná, to nemůžu tvrdit ani náhodou. Šlo o šedivé dny, šedivé večery a neklidné noci. K narušení té šedi docházelo zřídka," vzpomíná žena, kterou Státní bezpečnost ve vězení také nutila, aby se rozvedla se svým mužem, což ona striktně odmítla.
Spolupráce za svobodu
Státní bezpečnost nutila odsouzenou pravidelně také k "dodatečné výpovědi", čemuž Vlasta Tesařová odolávala do Vánoc 1973, kdy z politických vězeňkyň zůstala už v Opavě sama.
"Stále častěji se mi vnucovala otázka, jaký to má smysl, abych tu tvrdla až do května 1976, když mnozí z nás už jsou na svobodě, aniž si odseděli celý trest," líčí Vlasta Tesařová, co předcházelo chvíli, kdy na tu "dodatečnou výpověď" přistoupila.
"Povzpomínala jsem, co všechno při vyšetřování řekli jiní a co jsem já před soudem nepoužila, a z toho jsem sestavila výpověď ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá," líčí své vězeňské martyrium odsouzená, kterou Státní bezpečnost začala nutit, aby jim řekla, u koho a kde schovala svůj archiv.
"Po delším dohadování se vyšetřovatel spokojil se slibem, že archiv vyzvednu po svém propuštění sama a StB ho předám," líčí Vlasta Tesařová, které se pak od různých přátel skoro celý její archiv skutečně podařilo vyzvednout.
"Z toho, co jsem měla dvojmo nebo trojmo, jsem sestavila neúplný sice, ale přece jen dostatečně obsáhlý archiv, který uspokojil. Chybějící materiály jsem zdůvodnila strachem, kvůli kterému byly zničeny," popisuje Vlasta Tesařová, čím se musela "vykoupit".
Což ovšem StB stále nestačilo. Aby ji pustili z vězení, musela přistoupit na spolupráci. "Ruku mi při podpisu vedlo pomyšlení na manžela se třemi dětmi spolu s vírou, že charakter této spolupráce budu s to v potřebné míře ovlivnit podle svých představ," píše Vlasta Tesařová ve svém vzpomínkovém textu.
V srpnu 1974 tedy opustila se čtyřletou podmínkou vězení. Těsně před propuštěním ji ještě přijel varovat do vězení příslušník StB, co by ji čekalo, kdyby pracovala na obě strany nebo se ze svého závazku snažila vyvléct.
Ale podle Vlasty Tesařové se jí pak s příslušníky StB jednalo dobře. Většinou přijímali, co jim nabízela, a k ničemu ji nenutili.
"Popravdě řečeno jsem se však často cítila velmi unavená," líčí léta až do převratu v roce 1989.
Jednou jsem při rozhovoru s příslušníkem Zřídkaveselým, který se představoval jako Veselý, zatoužila vědět, kdy už konečně budu mít klid. Zasmál se odpověděl:,Až v hrobě, paní Tesařová, vy až v hrobě.‘ A já mám pocit, že měl pravdu, i když od těch dob uplynulo hodně vody a došlo u nás k velkým společenským změnám," dodává k tomu žena, která si dodnes myslí, že svým podpisem tehdy ve vězení nepochybila.
Vzala jsem na sebe ovšem obrovské břemeno, líčí svůj život.
"Mnoho věcí ve svém životě jsem dělala nerada. Prostě proto, že za daných okolností to byla nutnost. Ale co jsem se rozhodla dělat, to jsem dělala poctivě. A tak jsem po svém propuštění z vězení poctivě pokračovala v opoziční činnosti a stejně poctivě jsem současně spolupracovala se Státní bezpečností. Zní to neuvěřitelně, ale bylo tomu tak," popisuje svůj patnáctiletý "pochod po hřebenu střechy, jednou nohou na té, druhou nohou na oné straně dvou znepřátelených táborů" Vlasta Tesařová.
"Bylo to vyčerpávající už jen proto, že to byl pochod na předlouhé trati pro zcela osamoceného chodce. Nic jsem nemohla s nikým konzultovat, všechno jsem musela rozhodovat sama. A dnes samozřejmě nemohu objektivně hodnotit, jak jsem na této cestě obstála," přináší mimořádně cenné, protože otevřené svědectví bývalá agentka i disidentka, která si "troufá tvrdit, že její vinou nebyl nikdo poškozen existenčně ani jinak". Spolupráce matky pomohla však jejím dětem, aby se dostaly na studia.
Vlasta Tesařová pracovala jako kancelářská síla, prodavačka jízdenek na hlavním brněnském nádraží a jeřábnice. V disidentském prostředí se nejdřív příliš neangažovala, vydávala pouze různé samizdaty. Když se však v létě 1977 vrátil z vězení Jaroslav Šabata, začala se postupně víc setkávat s jinými disidenty.
Nebojovala jsem za návrat kapitalismu, říká TesařováŽe Vlasta Tesařová spolupracuje s StB, se už před revolucí domníval Alfréd Černý. Další disidenti Jaroslav Šabata i Jaroslav Mezník ji však hájili. "Jejich důvěra na mne doléhala tíživěji než podezření Alfréda Černého," přiznává Vlasta Tesařová. "Když po listopadu 1989 vyšly Cibulkovy seznamy, byli asi oba Jaroslavové nemile překvapeni. Určitě si ale nemuseli svou důvěřivost vůči mně vyčítat," dodává. Listopadovou revoluci v roce 1989 Vlasta Tesařová obrečela. Považuje ji totiž dodnes za "protisocialistickou revoluci" a sama sebe za poraženou. Dostalo se jí také několika důkazů, že jí bývalí disidenti patrně nikdy neprominou její dvojí tvář. Po listopadu ji estébáci ovšem ujišťovali, že o ní na StB žádný kompromitující materiál neexistuje a do ústředního registru že se její jméno mohlo dostat neoprávněně. Radili jí všechno zatlouct. "Něco jiného je ovšem zatloukat ve vyšetřovací vazbě a něco jiného před tváří dějin," myslí si Vlasta Tesařová. "V tom druhém případě nic zatloukat nemíním. Nemám ani proč," soudí bývalá agentka. "Stala se ze mne ovšem osoba poznamenaná Kainovým znamením, v případě jakéhokoliv politického konfliktu snadno převálcovatelná. Proroctví Jaroslava Šabaty na mou adresu se beze zbytku naplnilo: v opozičním hnutí jsem propadla a v novém režimu se stala nepoužitelnou," líčí svých posledních dvacet let Vlasta Tesařová, která zatím nikomu nepředala ani svůj obsáhlý archiv, už proto, že "z výsledků mé práce by těžili jiní, zatímco mně by zůstalo jen jméno poletující prostřednictvím internetu po celé zeměkouli na seznamu spolupracovníků StB". "Mne sice až tak nevzrušuje, co si o mně myslí veřejnost, ale velmi mi záleží na tom, co si o mně myslí a budou myslet mí potomci," potvrzuje šestinásobná babička a dnes už i prababička. "Na posledních dvacet let se dívám jako člověk, který perspektivu lidstva vidí v jiném zřízení, než je kapitalismus. Kapitalismu bylo dopřáno půl tisíciletí, aby z něho bylo to, co je. Nám nebylo dopřáno ani jedno století, abychom se někam dostali směrem kupředu. Já jsem prostě bojovala za další rozvoj socialismu, nikoliv za návrat ke kapitalismu," drží se dodnes svého přesvědčení Tesařová. (jas) |
